Jed v šedých očích

10. ledna 2008 v 19:56 | Electra |  Jednorázovky
Za některé chyby člověk zaplatí mnohdy cenu nejvyšší. Přesvědčí se o tom i Draco Malfoy v téhle povídce.


Název: Jed v šedých očích

Varování: od 12-let, smrt hlavní postavy, evil Lucius, AU, OC 

Dokončeno: ano (jednorázovka)

Beta read: elanor.feanma

Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Lucius Malfoy

Summary: Draco Malfoy byl vždycky zvyklý vybírat si ty snadnější cesty. Ne každá ho ale dovede ke šťastnému konci. 

AN: Povídka byla původně kvůli rozsahu rozdělená na kapitoly, ale už ji tu nechávám jako jednorázovku. 

Disclaimer: Všechny rozpoznatelné postavy a reálie ze světa Harryho Pottera patří J.K Rowlingové. Autorka této povídky si je pouze vypůjčila za účelem zábavy a nezískává tím žádné finanční prostředky. (OK tohle mi moc nejde...:))


Jed v šedých očích



23. prosince

Oknem pronikalo do místnosti našedlé světlo. Skrze jemně rozhrnuté těžké černé závěsy se slabé zimní slunce probojovávalo jen těžko. V pokoji byla zima, chlad se rozlézal po všech koutech. Nemohl se ale vyrovnat chladu, který rostl v srdci Draca Malfoye.

Seděl na posteli a zíral na sametová nebesa. Byla stejně černá jako závěsy. Těžká a obrovská … Draco měl pocit, jako by ho dusila.

V prstech stále ještě svíral hůlku. Bál se ji pustit. Věděl, že proti stínům a děsům přicházejícím z nitra jeho vlastní mysli mu nemůže pomoct, ale cítil se s ní v bezpečí.

Poprvé v životě byl opravdu vyděšený. K smrti vyděšený. Jako malé dítě, které jako by ani nikdy nebyl.

Draco Malfoy neměl normální dětství. Už od útlého věku se učil jak být Malfoyem. Jak být tvrdý, neústupný, nepřístupný a chladný. Tohle všechno považoval jeho otec za znaky síly. Draco teď krutě poznával, že se jeho otec mýlil. I v tomhle.

Jsem slaboch … znělo to tak obyčejně, ale bylo to krutě upřímné. Draca napadlo, že to možná věděl vždycky. Snažil se zastrašovat ostatní. Snažil se vyděsit své protivníky, protože věděl, že kdyby došlo na boj, prohrál by.

Potter. To jméno zase vyplulo na povrch jeho mysli. Jediný z jeho soupeřů, který se zastrašit nedal. Jediný, který ho vždy dokázal porazit. Čím víc se Draco snažil, tím víc prohrával.

Teď už ale prohrál příliš. To poslední, co měl.

A přesto nedokázal Pottera nenávidět. Nedokázal to. Nenáviděl jen sebe. Za to že se mu ani při posledním duelu nedokázal postavit čelem a podívat se mu do očí.

Jako pravý zmijozelský student si nikdy nevybíral přímou cestu, vždycky využil kličky a skrývání.

Jeho plán nevyšel, ale bylo mu to jedno. Poprvé v životě mu nevadilo, že ve svém souboji s Potterem nedosáhl, čeho chtěl.

Ztuhl. Zdola přišel nějaký zvuk! Nadskočil leknutím na posteli. Znělo to jako bouchnutí dveří. Draco ztuhlý hrůzou nespouštěl oči z černého sametu nebes.

Jen průvan, šeptal si. Jen průvan. I jeho hlas se třásl.

Sevřel pevněji hůlku.

Co když byl někdo dole v jídelně?

Draco si představil zahalenou postavou, jak kráčí místností. Její pohled sklouzne po stole a padne na tělo ležící tváří k podlaze.

Hůlka v Dracových prstech se roztřásla.

Poprvé v životě zkusil být odvážný. Poprvé v životě se postavil otci. Začal bitvu, kterou nemohl vyhrát. Nikdy.

Jeho otec byl silnější a rychlejší a mocnější a …absolutně nepřipravený na smrtící kletbu vyslovenou ústy jeho vlastního syna.

Neměl ani čas zatvářit se vyčítavě. Jen se složil k zemi …

20. prosince

"Nemůžu uvěřit, že můj vlastní syn," Lucius se prudce nadechl, tvář rudou vzteky, jak se mu nedostávala slova. "JAK JSI MOHL, DRACO? Tvá matka by zemřela hanbou, kdyby ještě byla naživu!"

Draco mlčel, rty stažené do úzké linky. Tvářil se, jako by se ho to netýkalo. Dokonalá a tak typická malfoyovská maska. Jeho otec už ji dávno odhodil. Hned po pár vteřinách jejich hádky. Přece jen se těžko srovnával s novinkami.

"Copak jsi zapomněl? Zapomněl jsi, co nám ten mizerný Potter provedl. Je to nepřítel, Draco! Největší nepřítel naší rodiny a ty? Ty se klidně zapleteš s jeho sestrou!!!"

Draco dál mlčel. Ruce zaťaté v pěst, stál nehnutě tváří v tvář rozlícenému otci a snažil se nehnout ani brvou. Sotva dýchal.

"NIKDY! NIKDY NEDOPUSTÍM, ABY DO NAŠÍ RODINY VSTOPUPIL NĚKDO S PŘÍJMENÍM, POTTER. Možná bych se dokázal smířit s tím, že nemá čistou krev, ale je to Potterová. Potterová, Draco!"

Draco projevil první známku slabosti. Zamrkal. Otcova slova se mu s ještě větší hlasitostí odrážela v mysli.

"Ona s tím vším nemá nic společného," ozval se tiše. Lucius po něm střelil pohledem.

"Co tím myslíš?" zeptal se a snažil se zase chvíli udržet hlas klidný a bez emocí.

"Ona nezabila Pána Zla," odvětil Draco hlasitěji.

"Ale její bratr-" začal Lucius.

"Mě na něm nezáleží. Já miluju ji. A chci si vzít ji. Ne jejího bratra," přerušil ho Draco. Lucius na něj chvíli tiše zíral. Zdálo se, že zvažuje možnosti.

Když promluvil, byl jeho hlas nebezpečně klidný a tichý. "Dokud bude Potter naživu, tak na tom bude záležet." Pohlédl Dracovi do očí. "Dokud bude náš nepřítel žít…" S uspokojením si všiml, jak Dracova maska klidu nabývá první trhliny. A v očích se mu zrcadlila hrůza.

"Uvidíme, Draco," pokračoval Lucius téměř otcovsky. "Uvidíme, jak silná je ta tvoje - láska. Uvidíme, co všechno pro ni obětuješ."

"Co tím - myslíš, otče?" zajíkl se Draco, přestože tušil odpověď.

"Dokud bude Potter naživu, nikdy ti nedovolím si ji vzít."

"Chceš po mě, abych ho zabil?" Teď už jeho tvář nabyla výrazu hrůzy.

"Ne. Řekl jsem, že dokud bude naživu, ty a Potterová jste pro mě nepřijatelné téma. Do ničeho tě nenutím. Máš na vybranou, Draco."

"Když ho zabiju, bude mě nenávidět," zašeptal Draco.

"Pouze pokud bude vědět, kdo je vrah." Teď už se Lucius usmíval. Spokojeně … "Možná by ti mohla pomoci nejvyšší police s lektvary v mé pracovně," dodal ještě a nechal Draca samotného s jeho chmurnými myšlenkami.


21. prosince

Večeře ve Velké síni byla v plném proudu. Draco nervózně těkal pohledem ke dveřím a k nebelvírskému stolu.

Konečně přišel Potter, k němž se upínaly Dracovy myšlenky. Měl nezbytnou společnost Weasleyho a Grangerové. Za nimi přicházely Ebony a Ginny Weasleyová. Draco nervózně poposedl na židli a sklopil oči do talíře.

Nebelvírští se usadili na svá obvyklá místa. Draco se pousmál. Pod stolem sevřel v prstech svou hůlku a vyslal Uvolňovací kouzlo, které mělo uvolnit jed z nebelvírského stolu do Potterovy sklenice s džusem. Vynalezl ho jeden z jeho předků, patřilo mezi kouzla předávaná v jejich rodě jako dědictví. Malfoyové bývali vždy bezchybní a nebezpeční traviči. Byl to pro ně "čistý" a "vznešený" způsob, jak se zbavit nepřátel.

Vrhl pohled ke stolu. Potter zatím svou sklenici ignoroval a vykládal něco Weasleymu.

Pak se stalo něco, co bylo součástí běžného dění ve Velké síni při jídle. Někdo převrhl svou sklenku s džusem. Z Nebelvírských se to většinou dařilo Nevillu Longbottomovi. Dnes v tom však byl nevině. Dnešním nešikou byla Ebony Potterová. Žlutá tekutina se za jejího hlasitého klení rozlévala po ubruse.

Draco s hrůzou sledoval, jak ji Potter uklidňuje a podává jí vlastní sklenici s džusem. Ebony mávla hůlkou, aby uklidila ten nepořádek na stole, a pak sevřela Harryho sklenici.

A napila se …

Draco se s výkřikem zvedl od stolu. Ebony se na něj v tom okamžiku otočila (stejně jako většina Velké síně) a věnovala mu pronikavý zvědavý pohled.

Nevěděl, jak je to možné, ale měl dojem, že se po její tváři krátce předtím, než omdlela, mihlo zděšené poznání a pochopení…

Věděla, co udělal.

V tu chvíli ho to však nezajímalo. Musel se k ní jen dostat.

Hnal se přes Velkou síň k místu, kde ležela. Ostrčil dva Nebelvírské, kteří už se u ní skláněli a naklonil se k ní.

Ruka se mu zběsile třásla, když z kapsy vytahoval lahvičku s protijedem. Děkoval všem předkům, že poslechl jejich doporučení: Vždycky měj s sebou protijed, protože nikdy nevíš, kdy se může hra otočit proti tobě.

Snažil se uklidnit.

"Co to děláš!?" vyjel na něj Potter a pokusil se bránit Ebony vlastním tělem.

Draco ho ignoroval. Ostrčil ho a zaklonil Ebony hlavu. Do pootevřených rtů nalil celý obsah lahvičky.

V jednu strašlivou vteřinu si myslel, že už je pozdě. Pak Ebony polkla a rozkašlala se. Otevřela oči.

Chvíli je zmateně upírala na Draca. Ve tváři jí zacukal sval.

Draco mlčel a čekal. Věděl, že nic, co řekne, nemůže nijak změnit, co se stalo.

Pak ho doslova bodla vlna nenávisti, která jí vyšlehla z očí.

"Nikdy-už-se-ke-mně-nepřibližuj," dostala ze sebe namáhavě. "A zkus to ještě jednou a zabiju tě. Zkus vztáhnout ruku na Harryho život a budeš umírat pomalu a dlouho."

Ozval se sbor šokovaných vydechnutí.

"Táhni od ní, Malfoyi," zavrčel Harry a prudce ho odstrčil.

Pak pomohl Ebony vstát. Byla bledá a mírně se třásla, ale zdálo se, že už je mimo ohrožení života.

"Jak se cítíš, Ebony?" zajímal se starostlivě.

"Jak je vám, slečno Potterová?" chtěla vědět profesorka McGonagallová, která se společně s Brumbálem a Snapem přiblížila k nim.

"Pane Malfoyi." Brumbál se se smrtelně vážným výrazem otočil na Draca. "Zdá se, že nám budete muset něco vysvětlit."

Draco zaváhal. Pohlédl na nesmlouvavého Brumbála, potom do Snapeovy chladné nezúčastněné tváře bez špetky soucitu a do nenávistných tváří všech okolo. To byl konec …

V kapse nahmatal prsten - přenášedlo.

Naposledy se podíval na Ebony, která už stála pevně podpíraná Harrym a Ronem a dívala se na něj pohledem, který mu doslova rval srdce na kusy.

Draco sevřel přenášedlo a prsten vklouzl na jeho prst. Ucítil známé škubnutí u pupíku a svět se rozplynul.


22. prosince

"Vážná chyba, Draco. Netušil jsem, jak jsi neschopný." Lucius přecházel po pracovně a mračil se na zničeného Draca krčícího se před ním. Našel ho ráno v jeho ložnici a podařilo se mu z něj dostat celý příběh. Rozhodně ho nepotěšil. "Velice jsi mě zklamal."

"Já vím, otče," promluvil Draco.

"To nestačí," zavrtěl Lucius plavou hlavou a tvrdě na syna pohlédl. "Můžeš si sbalit, cokoliv budeš chtít."

"Sbalit?" podivil se Draco.

"Jistě. Odcházíš, Draco. Nehodlám kvůli tobě snášet další problémy s ministerstvem." Otcův pohled vylučoval jakékoliv námitky. "Ukryješ se, dokud nevymyslím, jak tě z toho dostat. Nebo bys radši do Azkabanu?"

"Ne, otče." Draco svěsil hlavu.

"Doufám, že už sis uvědomil svou chybu, Draco," pokračoval Lucius. "Zaplést se s takovou špinavou courou."

Dracovy oči zaplály. Zvedl vztekle hlavu. "Ona není coura!" řekl dost hlasitě, aby ho bylo slyšet i venku.

"Draco," povzdechl si Lucius téměř unaveně. "Myslím, že tohle jsme už vyřešili. Přece už jsi pochopil, že ten vztah byl-"

"- to nejlepší, co mě v životě potkalo. A kvůli tobě jsem to zničil!" Draco se postavil před otce a čelil jeho chladné zlobě. "To jsem pochopil dobře."

"Jak se opovažuješ, Draco?!" Lucius mu zašermoval prstem před očima. "Takhle se mnou mluvit nebudeš!"

Draco už však ztratil trpělivost. Už neměl co ztratit.

"Nenávidím tě! Nenávidím tě! Všechno jsi mi zničil!" rozkřikl se na otce. "Všechno!"

"Přestaň na mě zvyšovat hlas, Draco," pokusil se Lucius udržet situaci pod kontrolou. "Jsi pořád v mém domě. A stačí jedna chyba a je z tebe nula, Draco. Beze mě, mého majetku a jména nic neznamenáš, na to nezapomínej"

"BEZ NÍ nejsem nic. Jenom syn Smrtijeda."

"Draco!"

"Pořád mluvíš o tom, jak nejsem dost dobrý a hodný nosit naše příjmení. A jak jsem zase udělal chybu a zklamal tě."

Draco pohlédl otci do očí. "Zajímá tě, že ty jsi zklamal mě. Ne?"

Roztřeseně a bolestně vydechl.

"Já myslel, že se něco změní, když je Voldemort mrtvý. Myslel jsem si, že teď, když už ho nebudeš muset poslouchat bys mohl …"

V očích ho pálily slzy, ale snažil se nerozplakat, aby nedal otci další zbraň proti němu. "Byl jsem rád, že se to stalo. Chtěl jsem, aby zemřel. Přál jsem si, aby ho Potter zabil, protože jsem doufal, že konečně budu mít otce."

"Nikdy bych nevěřil, že uslyším něco takového od vlastního syna," promluvil Lucius nevěřícně. "Tohle je odporná zrada, Draco! Ještě odpornější, než že ses zapletl s tou děvkou."

"Nemluv tak o ní!" rozkřikl se Draco a vytáhl v záchvatu vzteku z hábitu svou hůlku. Luciusovy oči se rozšířily překvapením, když se namířila na něj. "Nemáš právo."

"Snad na mě nechceš zaútočit, Draco," nemohl uvěřit svým očím. "Na vlastního otce?!" Vytáhl z hábitu vlastní hůlku. "Budu tě muset potrestat, Draco. Cru-"

"Expelliarmus!" zaječel Draco a otcova hůlka mu vlétla do ruky.

"Jak se opovažuješ?!" vztekal se Lucius, ale pak se mu znovu podařilo získat zpět klid.

"Draco," pokusil se jemně.

"Já už nemám co ztratit," prohlásil Draco.

"Máš mě, Draco. Jsem tvůj otec."

Draco se hořce zasmál. "Ani nevím, co to slovo znamená. A ty taky ne."

"Draco!" Lucius na něj zíral s podivným výrazem v očích. "Přestaň s tímhle nesmyslem."

"Nemám co ztratit. Tys mi to vzal. Všechno, co bylo důležité. Tohle byla poslední kapka."

"Draco. Na tohle nemáme čas. Měl bys jít nahoru a sbalit si věci."

Draco natáhl ruku.

"Tady je tvá hůlka otče."

Měl pocit, že mu alespoň tohle dluží. Přece jen to opravdu byl jeho otec.

"Výborně." Lucius si oddechl a sevřel svou hůlku pevně v prstech. "Teď jdi nahoru a-"

"Avada kedavra!"

Ten zelený blesk byl rychlejší než myšlenka, která se začala formovat v Luciusově mysli.

"Víš, otče, jednoduší je někoho zabít, než nechat ho žít, když cítíš tak silnou a ničící nenávist. Jen silný člověk umí překonat tuhle nenávist a ušetřit život." Draco shlédl na otcovo mrtvé tělo ležící na podlaze s rozhozenými končetinami.

"Jsem slaboch otče. Díky tobě"



23. prosince

… Draco roztřeseně mávl hůlkou.

"Accio!" Jeho hlas zněl tiše, ale přesto vyvolal potřebný účinek.

Lahvička s jedem přilétla. Draco sklopil pohled na svou dlaň.

Přesto měl před očima zase její tvář. Smála se. Tehdy byla nejkrásnější.

Poslední dobou se smála tak málo, uvědomil si. Bála se o Harryho, děsilo ji, že se jednou nevrátí z nějaké honby Řádu na Smrtijedy. Trápilo ji, že nemůže být s ním.

Dracovi až v té chvíli docházelo, co chtěl udělat. Harryho smrt by mu nepřinesla nic dobrého. Jen by ublížil té jediné bytosti, na které mu záleželo a kterou miloval.

Vybavil si, jak byla krásná a fascinující pokaždé, když se nad ním skláněla, aby ho mohla políbit. Téměř viděl ten nekonečný lesk, vášeň a touhu v jejích očích pokaždé, když se milovali.

Bolelo to. Víc než čekal. Ale zasloužil si to.

Měl pocit, že se svět kolem něj rozplývá.

"Draco!" Byl to její hlas, který narušil ticho. "Do háje! Řekni mi, že jsi to nepil, prosím. Řekni mi, že se nechystáš úplně zničit můj život, prosím."

Pohlédl na ni zastřenýma očima. Po tvářích jí tekly slzy.

Pláče kvůli mně, uvědomil si. Nechtěl, aby plakala. Nechtěl, aby trpěla. To on si zasloužil bolest.

"Chtěl jsem zabít Harryho. Abych mohl být s tebou. Abych potěšil otce. A místo toho jsem málem zabil tebe a otec … "

"Já vím, Draco," zašeptala a vzala ho za ruku. Byl to hřejivý jemný dotek. Cítil se díky němu neskutečně klidný.

"Vypil jsem ho," odpověděl na její první otázku. "Ale neměj strach. Působí pomalu. A bolí to. Zasloužím si to."

"Co je to?" Ebony si znovu prohlédla lahvičku v levé ruce a opatrně k ní přičichla.

"Sakra, ty idiote!" zaklela vzápětí, když poznala druh jedu. Zoufale se rozhlédla kolem sebe. "Accio bezoár!"

"Nech mě, Ebony," požádal ji Draco slabě, když se mu pokusila vložit kámen do úst.

"Nebudeš to mít tak snadné. Nenechám tě jen tak umřít a ublížit mi - ZASE."

"Au! Sakra! Bolí to." Pohlédl do jejích očí, tak neskutečně sladce čokoládových. Miloval ty její oči. "Víš, že nic nepomůže."

"Má pravdu," ozval se od dveří další hlas. Snape.

"Někdy, když to zastavíme rychle, můžeme dostat jed z těla. Musíme jen-" začala Ebony a zuřivě se přehrabovala v hromadě přísad v Dracově kufru u postele.

"Je pozdě. Ten proces už se nedá zastavit," pronesl Snape klidným pomalým hlasem.

Nevnímala ho.

"- začít hned. Bezoár zpomalí otravu. Namíchám protijed. Ten nejsilnější, co znám. Neutralizujeme jed a dostaneme ho ven."

"Je pozdě," zopakoval Snape, zatímco Draco se prohnul v bolestivé křeči a zaúpěl.

"Budu asi potřebovat vaši pomoc. Přísady. Začneme s hadí krví, potom drcený měsíční kořen … hodně drceného kořene. A hipogryfí dráp. Musí se louhovat, ale když ho namočíme do žabího tuku, měl by mít stejné účinky a bude použitelný hned."

Snape ztratil trpělivost. "Věřil jsem, že alespoň lektvary jsou předmětem, kde ukazujete jisté průměrné nadání. Zjevně jsem se mýlil. Jinak byste věděla, že už mu nemůžeme pomoct."

V té chvíli se Ebony z nervózních prstů vysmekl nůž a pořezal ji na dlani. Jen zasyčela, ale dál krájela měsíční kořen, než ho házela do hmoždíře.

"Ebony," ozval se Draco horečnatě, hlas změněný bolestí.

Otočila se na něj. Snape se jí tak konečně podíval do očí.

Ne, nespletl se v úsudku ohledně jejích znalostí lektvarů. Věděla to. Jen tomu nechtěla uvěřit. Nechtěla se vzdát naděje. Nechtěla uvěřit, že není nic, co může udělat.

Nic …

I když dokáže namíchat nejsložitější lektvar, nemůže připravit protijed, který by Draca zachránil.

Viděl to v jejích očích a cítil se stejně. Bolest svírala jeho srdce, a také bezmoc, kterou tak nenáviděl.

Chápal ji. Byla to její obrana… která ale bohužel nemohla fungovat dlouho.

Mohla předstírat klid a sebekontrolu, ale ve chvíli, kdy to skončí a Draco zemře, to bude ještě horší. Bylo mu jí téměř líto

"Ebony," zaúpěl znovu Draco a jeho tělem zmítaly divoké křeče.

"Nenávidím tě, Draco. Tohle ti nikdy neodpustím. Nikdy." Ebony odhodila nůž a vrhla se k Dracovi. Marně se snažila zadržet křeče i jeho bolest.

Po tvářích jí tekly slzy, které dopadaly na Dracovu zpocenou hruď. Křečovitě svírala jeho ruku ve své a při každém záchvatu bolesti, které teď byly častější a častější, jako by to prožívala s ním.

"Je mi to líto. Miluju tě," dostal ze sebe Draco.

Ebony se hlasitě rozplakala. Bylo to poprvé, co jí to Draco řekl. Nevadilo jí to, nechtěla to slyšet, protože to věděla a cítila a to jí stačilo. Byla to jen slova…

A teď vyslovená v téhle chvíli ji ta slova neskutečně zraňovala.

Draco Malfoy umíral v bolestech celé dvě hodiny.

Když to skončilo, Snape zavřel Dracovy prázdné oči a pohlédl na Ebony, která seděla na kraji Dracovy postele a zírala před sebe. Potlačil touhu ji obejmout.

Od chvíle, co zjistil, co je mezi ní a Dracem se na ni díval jinak. Draco byl vždy jeho oblíbenec, byl pro něj synem, kterého nikdy neměl. A ona jediná se od něj po válce neodvrátila a stála při něm. Draco s ní byl šťastný, což Snapea poněkud obměkčilo ve vztahu k ní.

Vyčítal si, co se stalo. Kdyby Draca vyslechl, kdyby ho hned neodsoudil a místo toho mu nabídl pomoc. Byl ale tak šokovaný tím, co se stalo ve Velké síni, že nedokázal racionálně uvažovat. Až pozdě si uvědomil svou chybu. Příliš pozdě.

Ebony zvedla hlavu a pohlédla mu do očí.

"Proč jsem nepřišla dřív?"

Jak mohl odpovědět?

"Na to se ptejte osudu. Proč chtěl, abyste se dala dohromady právě s Dracem? Proč chtěl tohle všechno?"

"Protože je to jenom srá*, který si krutě pohrává s lidmi a jen jim ubližuje. Má asi hodně zvrácený smysl pro humor," zavrčela nenávistně.

"A vás to překvapuje?"

"Kašlu na něj."

"Třeba je teď konečně šťastný," napadlo Snapea po chvíli ticha. Ta slova jemu samotnému zněla hloupě a prázdně.

"Třeba je konečně v pekle. Já tam tedy rozhodně jsem."

"Nikdy nepochopím, že jste ho po tom všem chtěla zachránit."

"To vy taky, nebo ne?"

Díval se, jak jemně naposledy pohladila Dracovu chladnou ruku a odvrátila tvář.

"Třeba jsem si myslela, že moje dítě potřebuje otce."

Na to šokovaný Snape nenašel odpověď.

THE END
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 NarcissaB NarcissaB | 10. ledna 2008 v 20:11 | Reagovat

skvělá povídka, ale smutnej konec. Ale i tak je bezvadná.

2 nel-ly nel-ly | 22. listopadu 2008 v 14:49 | Reagovat

Už jsem si jí sice četla... ale je to pěkná doba a s nově objeveným blogem a novým elánem jsem se s chutí znovu začetla... chudák Ebony... občas jí doopravdy hrozně ubližuješ... ale kdyby ne, asi by tvoje povídky ztratily svoje kouzlo

3 Emily Emily | Web | 21. února 2011 v 23:01 | Reagovat

Oh.. to je drsný.. dobře napsaný, ale jdu si okamžitě přečíst něco veselého.. :-(

4 Beltrix Beltrix | Web | 8. listopadu 2012 v 17:44 | Reagovat

Tuhle povídku miluju, můžu jí číst kolikrát chci a přesto na mě působí stále velmi silně. Je krásná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama