Lux in tenebris, kapitola 13

6. července 2010 v 20:52 | Electra |  Lux in Tenebris
Název:
Lux in tenebris, kapitola 13

SUMMARY: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo. 

Disclaimer: Všechny rozpoznatelné postavy a reálie ze světa Harryho Pottera patří J.K Rowlingové. Autorka této povídky si je pouze vypůjčila za účelem zábavy a nezískává tím žádné finanční prostředky. (OK tohle mi moc nejde...:))




XIII. Když tmou vládne strategie

Draco se marně snažil usnout. Bolest v jeho hrudi ho svírala jako v kleštích. Cítil se ztracený a osamělý.

Harry ho opustil a ukončil definitivně jejich vztah.

Chápal jeho důvody. Bylo to až příliš jednoznačné a jednoduché. Ale ani to nezměnilo nic na skutečnosti, že byl teď kvůli tomu sám, a jeho srdce se lámalo na tisíce kousků.

Nejspíš vždycky věděl, že to tak skončí. To, co zažíval s Harrym, bylo příliš krásné než aby vydrželo dlouho. Ani výčitky svědomí a strach z odhalení nedokázaly zkalit Dracovu radost.

S Harrym byl šťastný, opravdu šťastný.

Stačilo mu jen svírat ho na chvíli v náruči, stačil mu jediný polibek, aby se ocitl v sedmém nebi. Ale s tím byl teď konec a jeho štěstí se rozsypalo na kousky jako rozbité zrcadlo. A pak že střepy nosí štěstí.

Ebony byla pryč. Podle toho, co se povídalo ve škole, odjela do Států. Draco věděl, že je se Siriusem.

Odjezd ze země mu k ní prostě neseděl, věděl, že by neopustila Británii. Tady byl teď její domov. Dokonce i její nevlastní bratr tu bydlel, žil v Prasinkách. Ve Státech jí po smrti jejích nevlastních rodičů a nejlepšího přítele nezůstalo nic.

Chyběla mu. Opravdu mu chyběla. Její přítomnost, její nakažlivá a neustále dobrá nálada, její vtípky a žertíky. Draco nikdy neměl mnoho přátel a většina jich nepřežila válku. Ebony byla jeho nejlepší přítelkyně. Kdysi si myslel, že se nemůže přátelit s dívkou, se kterou zároveň chodí, ale Ebony to změnila.

Možná jsme měli být jen přátelé. Ušetřilo by nám to tohle utrpení, napadlo ho.

Nemohl s tím už nic udělat. Nemohl napravit své chyby. Ebony byla pryč. A vlastně i Harry odešel z jeho života.

A on teď musel čelit novému strachu. Jeho otce totiž propustili z Azkabanu. A Draco se vůbec netěšil na jejich setkání.

S těžkými myšlenkami uléhal ke spánku a snažil se nevnímat tupou bolest hlavy ani svírání srdce. Jeho spánek byl neklidný a plný nepříjemných snů. Co by teď dal za noční můry o Harrym, které ho pronásledovaly dřív. I když začaly celé jeho trápení ...

Konec roku se zkouškami se blížily. A Draco věděl, že po Bradavicích Harryho už nejspíš neuvidí.

xxxxxxxxxxxxxxx

Sirius Black začínal mít obavy. Jeho chráněnka Ebony totiž pomalu upadala do deprese. Její fyzický stav se nelepšil, ale to se dalo očekávat. Siriuse však mnohem více trápila její psychika.

Většinu dne byla zavřená ve svém pokoji. Seděla v křesle a její nevidomé oči zíraly do prázdna. Příliš nemluvila, a i když se Sirius snažil ji přimět jíst, většinou toho moc nesnědla.

Pokaždé, když mu v Bradavicích skončilo vyučování, se přemístil na Grimmauldovo náměstí. Seděli pak spolu v její ložnici, nebo se přesunuli do některého ze salónků a povídali si. Tedy on povídal - vykládal jí historky ze školy, nebo ze svých mladých let v Bradavicích, nebo ty veselejší z dob jeho útěku z Azkabanu.

Ebony ho sice poslouchala a občas se i zasmála, ale sama příliš nekomunikovala. Málokdy z ní dostal víc než jednu strohou větu. Nebyla na něj nepříjemná, ale byla tak vzdálená a ztracená.

Opravdu ho to začínalo trápit. Měl obavy, že už jí nic nevytrhne z její deprese a letargie.

Jednoho však přišla spása - něco konečně získalo Ebonyinu pozornost, i když jen na chvíli. Sirus ten den přestěhoval většinu svých věcí z bradadavických komnat, protože druhý den byla slavnost na rozloučenou.

Večer se s Ebony sešli u večeře a pak si jako obvykle na chvíli sedli do salónku. Ebony popíjela horkou čokoládu usazená ve svém oblíbeném ušáku a Sirius se natáhl na pohovce naproti ní se sklenou ohnivé whisky a dnešním vydáním Večerního věštce.

Sirius každý den předčítal nahlas články, o kterých si myslel, že by Ebony mohly zajímat. Přelétl očima další titulek a překvapením se mu rozšířily oči. Pohlédl na Ebony a pozorně sledoval její reakci, když prohlásil: "Tak se zdá, že ti Snape chce vyfouknout zásluhy."

"Snape?" škubla sebou.

"Tady ve Věštci se píše o něm a Vlkodlačím lektvaru," vysvětlil Sirius.

"Co se tam píše?" zeptala se napjatě.

"Bradavický profesor díky nesmírnému úsilí stojí na prahu největšího objevu v dějinách lektvarů za poslední půlstoletí, který může znamenat průlom v otázce života a práv krotkých vlkodlaků."

Její výraz mu naznačil, že nemusí pokračovat. Na tváři měla směsici překvapení a vzteku.

"No a?" pokusila se marně o nevzrušený tón.

"Tobě nevadí, že si klidně přivlastní tvoji práci?" divil se Sirius.

"Ne," odsekla.

Sirius prostě věděl, že uvnitř bublá. Stačilo jen sedět a čekat, jak dlouho vydrží Ebony nic nedělat.

"Nelži, Ebony?" řekl.

"Víš sama, že to tak není. Nechceš s tím nic udělat? Mohl bych ho skřípnout a vysvětlit mu, že by si měl dávat pozor," navrhl jí.

Ebony se skoro usmála při té myšlence. "Je to tvůj kolega, nemůžeš ho jen tak skřípnout," připomněla mu.

"Ale přiznej, že by se ti to líbilo," pobídl ji.

"Možná trochu," připustila s úšklebkem.

Upřeně se jí zadíval do tváře. "Tak co uděláme?"

"Nic."

"Ebony…"

Zavrtěla hlavou. "Nemám zájem, Siriusi."

Pokrčil rameny. "Jak myslíš." Přesto se musel spokojeně usmát, když slyšel, jak si tiše pro sebe mumlá.

Dávám ti maximálně týden, Ebony.

"Největší objev za poslední půlstoletí…. Nesmírné úsilí … ale moje úsilí, ty zmetku!" mumlala Ebony, aniž by tušila, že ji Sirius slyší dokonale.

xxxxxxxxxxxxxxx

Druhý den po obědě odešel Sirius do města. Potřeboval zajít ke Gringottovým kvůli účtu a také se chtěl stavit v obchodě s kouzelnickými žertovnými předměty Freda a George Weasleyových. Před časem investoval do jejich podnikání nemalou částku a chtěl zjistit, jestli jeho investice přinesla nějaké výsledky.

Nechtělo se mu nechávat Ebony samotnou, ale dívka tvrdila, že bude v pořádku. Krátura mu sice věnoval spoustu mumlaných tichých urážek, ale slíbil, že poslechne jeho příkaz a dohlédne na ni.

Ebony se tentokrát nezavřela u sebe v pokoji. Místo toho se posadila u velkého stolu v jídelně a poprosila Kráturu, aby jí četl z jedné mudlovské knihy. Byla to docela zábava, protože skřítek předčítaný text prokládal peprnými poznámkami a urážkami.

"Podlaha v místnosti byla špinavá - jako ti mizerní mudlovští šmejdi, co sem pán pořád tahá - zjevně tu nikdo dlouho neuklízel.

- Zato tady i kdyby Krátura uklízel pořád, byl by tu pořád nepořádek. Za to může ten krvezrádce, který je ostudou pro celou rodinu. Moje nebohá paní se musí v hrobě obracet, když vidí, co se děje s jejím sídlem. -

Přešel k zaprášenému oknu, které dovnitř pouštělo bledé denní světlo, a pokusil se vyhlédnout ven na ulici. Byla ztichlá a mokrá od deště, nikde ani živáčka.

- Co by za to Krátura dal, kdyby tu měl konečně klid. Jsou tu jen samí mizerní šmejdi, špinaví a drzí a tahle slepá holka, která je ostudou své rodiny. - Přemýšlel, jestli by neměl-"

Ozval se zvonek u dveří následovaný ječákem paní Blackové. Krátura ani nevzhlédl od knihy a pokračoval ve čtení, i když ho v tom hluku bylo sotva slyšet.

"Stačí," zarazila ho Ebony. "Půjdu tam."

"Slepá hlupačka chce jít otevřít. Vždyť cestou zase něco srazí. Moje paní by byla moc rozzlobená, kdyby viděla, jak se zachází s jejím majetkem a moc ošklivě by tu dceru mudlovské šmejdky potrestala. A ani neuvidí, kdo to přišel. Aspoň že Krátura nebude muset potkat ty mizerné přátele svého pána."

"Proto to taky dělám. Chci ti udělat radost," ušklíbla se Ebony a pomalu se vydala ke dveřím.

Cestou se jí jako zázrakem podařilo vyhnout všem nástrahám chodby a bez obtíží dorazila ke vchodu.

"Kdo jste a co chcete?" zeptala se po otevření dveří a snažila se poněkud nezdvořilá slova zmírnit příjemným tónem hlasu.

"Ale, tak tady se skrýváte, slečno Potterová," ozval se známý jedovatý hlas. "Jaké překvapení! Vašeho bratra by tohle jistě zajímalo."

Ebony vztekle dveře zase zabouchla. Vzápětí cvakla klika a Snape se bez pozvání nacpal dovnitř.

"No, musím říct, že to od vás nebylo moc milé přivítání. Ale jsem na vaši drzost zvyklý. Vždy bylo zjevné, že nemáte žádné vychování, a nyní jste to pouze dokázala. Nic jiného jsem od vás ani neočekával."

"Co chcete?" zavrčela na něj.

"Co třeba: Pojďte se posadit. Nedáte si čaj nebo kávu? Něco takového jsem čekal, Potterová." Snape se očividně bavil. Potterová reagovala přesně, jak čekal, že bude. Byla tak předvídatelná.

"Proto jste přišel. Kvůli čaji? Pak vás musím zklamat. Určitě ho máte i v Bradavicích, nebo u vás doma - ať už je to kdekoliv."

Snape sledoval, jak se Ebony pomalu otočila a její pravá paže se natáhla, aby nahmatala zeď. S jednou rukou sledující zeď a s druhou nataženou před sebou se vydala chodbou.

S povzdechem ji vzal rezolutně za paži těsně pod loktem.

"Co sakra-!" prskala jako kočka.

"I když je zábavné pozorovat vaši snahu, nemám celý den. Takhle to bude rychlejší, Potterová."

"Nepotřebuju vaši pomoc," zavrčela a snažila se osvobodit z jeho pevného stisku.

"Já taky nepomáhám vám. Jak jsem řekl, takhle nebudu muset ztratit tolik ze svého drahocenného času. Možná jste slyšela, že jsem teď díky svému výzkumu velmi zaneprázdněný muž," připomněl jí a po straně přitom sledoval, jestli se chytí jeho návnady.

Nezklamala ho. Její obličej okamžitě stáhl vztek.

"Jistě, slyšela jsem o VAŠEM neúnavném úsilí. Klidně si přivlastníte cizí práci a námahu!"

"Och, to byl politováníhodný omyl," ujistil ji s úšklebkem, který nemohla vidět.

Mezitím dorazili do jídelny, kde se Ebony posadila ke stolu a Snape se usadil naproti ní.

"Na druhou stranu, vy odmítáte pokračovat, tak mě napadalo, že by v rámci úspěchu vývoje toho lektvaru bylo dobré na vás navázat a pokusit se o to sám. Přece jen jsem Mistr v umění přípravy lektvarů a vy jen sotva dostudovaná čarodějka."

"Ale za těch pár let studia jsem s tím pokročila o víc, než vy za celá ta dlouhá léta," namítla zapáleně.

"Ale nedokončila jste to."

Ebony sevřela ruce v pěst a Snape v duchu oslavoval. Bylo to tak snadné...

"Jak jste si jistě všiml, můj momentální stav mi neumožňuje pokračovat."

"Ale, no tak, Potterová. Tohle není příliš silná a efektivní výmluva, nemyslíte? Oba víme, co za tím vším stojí, že ano? Ve skutečnosti se celá věc má tak, že jste si uvědomila, že jste s lektvarem dosáhla maxima svých možností a-"

"Mohla jsem ho dokončit, SAKRA!" skočila mu Ebony rozčileně do řeči.

"Potterová, dávejte si pozor na jazyk! Sice už nejste má studentka, ale pořád byste měla mluvit slušně, zvlášť pokud hovoříte s osobou, která si zaslouží váš respekt.

"Proč jste přišel!?" zeptala se, jako by s ním náhle ztratila trpělivost.

"Potom, co jste předvedla během vašich OVCí, jste vyvolala v kruzích kolem Společnosti Mistrů lektvarů velký rozruch. Bylo to vůbec poprvé po mnoha desítkách let, kdy nějaký bradavický student během zkoušek připravoval vlastní lektvar.

I když tento váš vynález nemá takový význam jako vylepšení Vlkodlačího lektvaru, velmi na členy Společnosti zapůsobil. A uvažují o tom, že by vás přijali mezi Adepty. I přes vaši momentální kondici."

Ebony byla v šoku! Společnost Mistrů lektvarů sdružovala všechny opravdové odborníky v oboru.

Nebylo snadné zasloužit si titul Mistr. Museli jste být nejdřív přijati jako dočasní Adepti, nejlépe pod dohledem nějakého stálého člena, pro kterého jste se stali něco jako jeho učedníkem.

Mistr pomáhal Adeptovi s výzkumem a prací a zasvěcoval ho do tajů a pravidel Společnosti, a také kontroloval jeho vývoj. On rozhodoval, jestli je Adept připravený přistoupit ke zkouškám. Ale ani složení zkoušek neznamenalo výhru. Byla tu ještě Rada Starších Mistrů, která potom na přímluvu Mistra rozhodovala o definitivním přijetí a udělení titulu.

Mistři lektvarů byli nejstarší a vůbec první založenou kouzelnickou společností, fungující už někdy od dvanáctého století.

Než stihla šokovaná Ebony opovědět, dveře do jídelny se otevřely a dovnitř vešel Sirius. Změřil si překvapeným a nespokojeným pohledem profesora lektvarů a pak pozvedl obočí. "Snape! Co tu chceš!?"

"Věř mi, Blacku, že nejsem nijak nadšený z téhle návštěvy. Ještě o něco méně něž ty. Ale předseda Společnosti Mistrů lektvarů Iversen mě požádal, abych navštívil tvou kmotřenku a pohovořil s ní o možnosti spojit své schopnosti s naším spolkem."

"Ebony, že by se měla stát členkou Společnosti? To je … úžasné. Těžko byste si mohli vybrat někoho lepšího," dostal ze sebe Sirius překvapeně a pyšně pohlédl na tmavovlasou dívku u stolu.

"Ne, že bys zrovna ty dokázal něco takového posoudit, ale ano, máš pravdu. Je toho hodna, i když mě to vzhledem k jejímu původu poněkud překvapuje," odvětil Snape nevzrušeně.

"Tím chceš říct, že jsi zapomněl na to, že Lily, její matka, byla v tomhle předmětu nejlepší v ročníku?" Sirius svá slova doprovodil škodolibým úšklebkem.

Ebony se otočila za zvukem jeho hlasu a vřele se na něj usmála. "Bude pro mě ctí se připojit ke Společnosti a bojovat o místo mezi Mistry," oznámila potom Snapeovi.

"Hodlám také pokračovat ve své práci na Vlkodlačím lektvaru, abych jim dokázala, že si to zasloužím."

"Vážně? S ním?" pozvedl Sirius obočí.

"Budu se muset spokojit s jeho službami a pomocí," povzdechla si Ebony a Sirius s pobavením sledoval, jak se Snape zamračil při té poznámce.

"Ještě si budeme muset ujasnit, Potterová, kdo bude komu pomáhat. Já už totiž na rozdíl od vás jsem plnohodnotným členem Společnosti. Budete můj učedník. Takže já rozhodnu o tom, jestli dostanete vůbec šanci přistoupit ke Zkouškám. Já budu rozhodovat o tom, jestli jste opravdu hodna. Neměla byste na to zapomínat."

"Už se těším na spolupráci s takovým Mistrem," ušklíbla se Ebony.

xxxxxxxxxxxxxxx

Bylo to jako návrat do minulosti. A taky to vyvolanými pocity připomínalo ránu do žaludku. Draco ztuhnul na místě a zíral na výjev před sebou.

Jeho otec.

Byl tady.

V Malfoy Manor.

Byl doma.

Sakra!

Kdyby věděl, co ho čeká, ještě by pozdržel svůj odjezd z Brightonu, kde trávil posledních čtrnáct dní na prázdninovém výletě. Nejlépe tak o několik desítek let.

"Draco, vidím, že jsi konečně doma," přivítal ho Lucius chladně, jako by se naposledy viděli včera a ne před dvěma lety.

"Otče?" vyrazil ze sebe. "Ty jsi - už jsi - já jsem- Nečekal jsem tě tu. Tak brzy."

Draco si všiml záblesku v očích svého otce a rychle dodal: "Ale jsem samozřejmě rád, že jsi zase zpět. Bylo to tak dlouho a Manor zase potřebuje tvoji pevnou ruku. Dělal jsem, co jsem mohl, ale jak víš, během školního roku jsem musel být v Bradavicích a-"

"Stačí." Lucius ho umlčel pozvednutou rukou. "I já jsem rád zpět. A také si myslím, že už byl nejvyšší čas. Je spousta věcí - kromě záležitostí domu - které potřebují můj zásah."
Poněkud zmatený výraz na Dracově tváři se nedal přehlédnout.

"Právě tě čeká nejtěžší období tvého života a důležité rozhodování," vysvětloval Lucius nečekaně trpělivě. "Jsem rád, že tu můžu být a pomoci ti správně vybrat."

"O čem to mluvíš?" zeptal se Draco.

"O tvé svatbě, samozřejmě."

Po jeho slovech cítil Draco, jak se jeho útrobami rozlévá umrtvující chlad.

"Ještě, když žila tvá matka," pokračoval Lucius a zjevně úmyslně ignoroval náhle ztuhlý postoj svého syna, "shodli jsme se na několika slečnách, které by pro tebe byly nejvhodnějšími partnerkami. Bohužel některé z nich jsem musel z našeho seznamu vyřadit po těch neblahých událostech před dvěma lety."

Draco se zachvěl. Otec měl jistě na mysli jeho bývalé spolužačky Claire Nottovou nebo Pansy Parkinsonovou. Při představě, že by měl s jednou z nich po boku strávit zbytek života, se mu udělalo zle.

"Ještě jsem neuvažoval o ženění, otče," pokusil se mírně zoufale. "Myslím, že bude lepší když počkám a-"

"Není na co!" odmítl Lucius kategoricky. "Jsi v nejvhodnějším věku a stejně tak partnerka, kterou jistě sám nakonec shledáš jako ideální." Jeho pohled jasně a nesmlouvavě naznačoval, že Draco nemá na výběr.

"A kdo to má být?" zeptal se Draco poraženým a vyčerpaným tónem.

"Estel Barmacchiová," oznámil mu otec.

"Pansynina tlustá italská sestřenice?!" vylétlo z Draca dřív, než se stihl zarazit.

Otec po něm střelil velmi ostrým nesouhlasným pohledem.

"Mohu tě ujistit, Draco, že má tu nejčistší krev, její rod má tradici podobnou naší."

Luciusovy rty zkřivil drobný úšklebek. "A už dávno není tou boubelatou jedenáctiletou dívkou, kterou jsi znal. Vyrostla v dokonalou ženu, hodnou nosit naše příjemní a zajistit našemu rodu silného a zdravého pokračovatele."

Znělo to jako by popisoval chovnou klisnu a ne člověka. Draco se málem znovu otřásl. Zíral na otce a marně se snažil najít ve své otřesené mysli nějakou použitelnou námitku, kterou by ho zarazil.

"Pozval jsem ji s její matkou do Malfoy Manor na tento víkend," informoval ho Lucius ještě. "Budete mít možnost se před zásnubami lépe sblížit."

Opravdu nebylo mnoho, co mohl Draco proti tomuhle udělat. Tedy … po pravdě … nemohl udělat nic.

Ne, protože moc dobře znal svého otce a pochyboval, že by ho Azkaban změnil k lepšímu, spíš naopak.

-TBC-
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama