Lux in tenebris, kapitola 15

6. července 2010 v 21:24 | Electra |  Lux in Tenebris
Název:
Lux in tenebris, kapitola 15

SUMMARY: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo. 

Disclaimer: Všechny rozpoznatelné postavy a reálie ze světa Harryho Pottera patří J.K Rowlingové. Autorka této povídky si je pouze vypůjčila za účelem zábavy a nezískává tím žádné finanční prostředky. (OK tohle mi moc nejde...:))



XV. Když ve tmě padá hvězda

Jeden velký cestovní kufr zmenšený na třetinu své velikosti, aby se mu lépe nesl. To bylo všechno, co teď měl. Nechal ho ve svém pokoji v Děravém kotli a vyrazil do letního večera.

Ochladilo se, zjevně se blížila bouřka, protože vzduch byl dusný a těžko dýchatelný.

Zvedl se vítr a kapky deště začaly skrápět zemi. Draco zaklel. Už asi posté toho dne přemýšlel, jestli mu to stálo za to.

Možná si měl s otcem nejdřív promluvit, třeba by … Třeba by se hlava nejčistokrevnějšího z britských kouzelnických rodů vzdala touhy po dědicovi a smířila se s tím, že jeho syn miluje dávného navíc nečistokrevného nepřítele?

PCH! To nebylo ani k smíchu!

Ne, to bylo prostě a jednoduše nemožné.

Vybral si. Po tom přece vždycky toužil. Mít možnost volby a rozhodnout se sám. Zaťal zuby. Teď tu šanci dostal a bylo by tak pokrytecké a slabošské teď toho rozhodnutí litovat nebo ho dokonce měnit. Ne, bude si stát za svým. Harry mu za to stál. A ten pocit svobody byl děsivý a nádherný zároveň.

Bouře dorazila. První blesk ozářil oblohu a vzápětí hlasitě zahřmělo.

Utekl jsem z domu. Ta myšlenka se mu neustále převracela v hlavě.

Ztratil jsem domov i rodinu.

V kapse mu chrastilo pár galeonů a další měl ve svém trezoru u Gringottových. Ale nebylo to mnoho. I kdyby žil skromně a bez přepychu, nevystačí mu to ani na pár měsíců.

Draco Malfoy věděl, že si jako snad vůbec první z dlouhých generací Malfoyů bude muset najít práci … jinde než v rodinném podniku.

Další záblesk a Draco přemýšlel, jestli se neměl přemístit. Chtěl se projít, aby si utřídil v hlavě myšlenky, ale nepočítal s tím, že zrovna dnes se budou čerti ženit.

Ty myšlenka ho přiměla podívat se na sebe a své schopnosti poprvé reálnýma očima. Nic neuměl. Neměl ani tušení, co se svým životem, neměl ani tušení, co by chtěl dělat, ani co by mohl dělat.

Co dělali obyčejní kouzelníci, když hledali práci? Vzpomněl si, že nějaké inzeráty bývají v Denním věštci. Podívá se a třeba ho něco napadne.

Ale byl tu i mnohem naléhavější problémy. Problém, který mu bral chuť k jídlu a nedal mu spát. Harry.

Hrozba manželství bez lásky a zbytku života stráveného v chladu vytvářením dokonalé repliky jeho otce mu ukázala, že musí zariskovat. Věděl, že Harry si pronajal byt v Londýně, zaslechl o tom ještě v Bradavicích mluvit Finnegana a Thomase z Nebelvíru, kteří se domlouvali na uvítací párty. Díky tomu znal i adresu.

Dovolil si doufat. Dovolil si věřit, že by on a Harry nakonec mohli být šťastní. Od jejich rozchodu uplynulo něco přes dva měsíce. Možná že teď by mohli všechno vyřešit a začít znovu.

Dovolil si doufat, i když věděl, že pokud jeho naděje zklamou, zlomí mu to znovu srdce. A tentokrát netušil, jestli by ho ještě někdy někdo dokázal slepit.

Proklouzl do domu společně s postarší čarodějkou v hnědém hábitu a s vysokým kloboukem, která si ho nedůvěřivě měřila pohledem, a vyběhl po schodech až úplně nahoru do sedmého patra.

Byl tu jen jediný byt - s číslem 19 a cedulkou na dveřích. H. J. Potter stálo tam prostě. Zaváhal s rukou na klepadle.

Co když …mě nebude chtít vidět, tam někoho má, mě nenávidí, není doma, nemá čas, už mě nemiluje? Tisíce myšlenek se mu hnaly hlavou. Cítil začínající bolest hlavy a protřel si oči.

Nebuď zbabělec, Draco. Musíš to udělat, přesvědčoval se v duchu, musíš to zkusit. Musíš vědět.

Zaklepal.

Chvíli se nic nedělo. Draco vnímal zběsilý tlukot svého srdce a nervózně žmoulal mezi prsty zmáčené rukávy svého hábitu.

Pak se dveře otevřely. A stál v nich Harry. V rozdrbaných volných džínách a v napůl rozepnuté košili. Dracovi se dech zadrhl v hrdle při tom pohledu. Jeho Harry.

Vypadal překvapeně, že ho vidí. Draco si až teď uvědomil, že je promočený a z vlasů i hábitu mu kape voda.

"Draco? Co tu děláš?" promluvil konečně Harry po té chvíli ticha, kdy na sebe jen zírali.

"Já … chtěl jsem s tebou mluvit, Pottere - Harry," opravil se Draco.

Harry vrhl nervózní pohled přes rameno zpět do bytu a pak se podíval zpět na Draca.

"No, já zrovna," začal nejistě, "víš … jsou tu na návštěvě Ron a Hermiona … Bude asi lepší, když se nesetkáte."

Draco tu informaci pomalu zpracoval.

"Mohl bys přijít zítra," navrhl Harry po další napjaté chvíli ticha.

A Draco tam sál, byl zmoklý a právě odešel z domu a obrátil se zády k celému svému životu.

A Harry mluvil o zítřku.

Když on potřeboval pomoc … potřeboval JEHO dnes.

A Draco věděl, že pro ně není žádný zítřek. Protože Grangerová a Weasley by to pochopili, protože oni nebyli ten problém.

Snažil se potlačit bolest, která se mu rozlévala srdcem. Proč jim Harry musel sebrat i tu poslední naději?

"Omlouvám se, Pottere," zamumlal rychle. "Nechtěl jsem tě obtěžovat. Radši půjdu."

Draco se rychle otočil a zamířil chodbou ke schodišti.

"Draco! Počkej, co jsi mi chtěl?" volal za ním Harry.

Draco se pomalu otočil.

"Rozloučit se, Pottere."

"Rozloučit?! Ty někam odjíždíš? Draco!"

Ale Draco už se znovu neotočil. Harry stál chvíli zaraženě ve dveřích.

Objevila se Hermiona a položila mu ruku na rameno.

"Co se děje, Harry? Jsi nějaký bledý. Kdo to byl?"

"To nic. Je tu na chodbě chladno," zamumlal.

"Kdo to byl?" zopakovala Hermiona svou otázku.

"Soused. Chtěl mě tu přivítat," zalhal Harry.

"Mohl jsi ho pozvat dál," navrhla Hermiona zamračeně.

"Nechtěl se zdržet."

"Aha," prohlásila jeho kamarádka a věnovala mu zkoumavý pohled.

Harry se ani nepohnul.

"Harry?" zašeptala jemně.

Harry dál zíral do chodby ztracený ve vlastním světě.

"Harry, posloucháš mě?" Hermionin hlas zněl naléhavě.

Harry se probral ze zadumání. "Promiň, Hermiono, já musím-"

Aniž by dokončil větu, rozeběhl se chodbou.

Hnal se po schodech a vyběhl před dům.

Ještě zahlédl Drcavou hlavu, než mu bývalý zmijozelský student zmizel z dohledu v jedné uličce.

"Draco!" volal na něj a rozběhl se tím směrem. "Draco!"

xxxxxxxxxxxxxxx

Draco už se nechtěl dál mučit. Chtěl být co nejdál a pokusit se o nemožné - zapomenout. Musel pryč co nejrychleji.

Našel si první opuštěnou uličku k přemístění. Vydechl si, aby uklidnil rozbouřené emoce a pak se už soustředil na přesun. Prásk!

Vteřinu po té, co zmizel, se v uličce objevil udýchaný Harry. Ale Draco už byl pryč.

Harry zaklel, protože měl dojem, že právě udělal největší chybu svého života.

Ztratil Draca.

xxxxxxxxxxxxxxx

Když Oliver vešel do salónku, Ebony seděla v křesle u krbu. Před ní seděl na zemi skřítek Krátura a četl jí z velké silné knihy o přísadách do lektvarů. Oliver chvíli poslouchal skřítkův monotónní přednes prokládaný jeho vlastními nehezkými poznámkami.

Zavrtěl hlavou. "Nechápu, jak z toho můžeš něco mít," podivil se nahlas.

Ebony sebou jemně trhla při zvuku jeho hlasu.

"Promiň, jsem hlupák zase jsem tě vyděsil," omlouval se rychle.

Ebony potřásla hlavou. "Není tvoje chyba, že jsem tě neslyšela přijít," namítla klidně a její hlas zněl docela přívětivě.

Vzal to jako příležitost. "Chtěl jsem se ti taky omluvit za ten včerejšek," začal pomalu. "Choval jsem se přehnaně."

Jenže … Zdálo se mu to, nebo ji jeho omluva rozčílila.

Oči ji zaplály … Hm, takže rozčílila.

"Díky, nečekala jsem od tebe tolik citu," prohlásila chladně.

"Opravdu mě to mrzí. Kdybych věděl-" pokoušel to rozvést, ale zdálo se, že ji to jen víc rozčílilo.

"Kráturo, budeme, prosím, pokračovat v mojí laboratoři," požádala skřítka a zvedla se na nohy.

"Počkej! Co se děje? Co jsem zase provedl?" nechápal zmatený Oliver.

"Jo, ty to opravdu nechápeš, že ne? Neřekl ti Sirius, že jsem nedodělala školu v Bradavicích, ale studovala jsem tady a dělal jsem zkoušky zvlášť? Proč bys řekl?"

Stála před ním a její nevidoucí oči zavřené a ruce měla pevně sevřené kolem opěradla křesla, o nějž se opírala.

"Mohla jsem chodit dál na hodiny s ostatními. Bylo by to dokonce snazší, než se učit sama. Ale nechtěla jsem každý den cítit jejich lítost.

"Nechci aby mě někdo litoval. Nevidím, ale nejsem žádný ubožák. Dokážu snést, když se mi někdo posmívá, nebo je ke mně nepříjemný. Ale nechci, aby se ke mně někdo choval jinak jen proto, že nevidím.

"Oba víme, že to, co se stalo včera, byla víc moje než tvoje chyba. Vtrhla jsem do tvého pokoje a zničila tvé věci. A je jedno, jestli to bylo neocenitelné rodinné dědictví nebo nějaká bezvýznamná zbytečnost. Chtěla jsem se ti omluvit, ale nedal jsi mi šanci.

"Ne, nedal. Protože přece nemůžeš být na mně zlý, když jsem ta slepá chudinka, že ano? Moje slepota všechno omlouvá, že ano? Zasloužím si, aby se ke mně každý choval jak v bavlnce, protože tak moc trpím.

"U Merlina! Nemáš ani tušení, jak moc tohle bolí. Je to horší, než to, že nemůžu vidět."

"Sakra, Ebony," zaklel Oliver, "omlouvám se, je mi to líto - já jsem-"

"PŘESTAŇ!" okřikla ho. "Přestaň se mi neustále omlouvat. Nemůžeš za to, co se mi stalo! Můžu si za to sama, protože jsem byla hloupá a pokazila lektvar. Smířila jsem se s tím. Mohl by ses s tím smířit i ty! Ani mě neznáš, tak proč mě, sakra, musíš litovat?"

Oliver si povzdechl. "Já vím, zasloužíš si mnohem víc. Mnohem víc, za všechno, co jsi udělala pro ostatní. Mohli bychom začít znovu? Mohli by z nás být přátelé. Nevím, jestli ti to někdo řekl, ale znám se s Harrym. Byli jsme spolu tři roky ve famfrpálovým týmu. Byl to nejlepší chytač, co jsme kdy měli, a jen díky němu jsme vyhráli ten školní pohár v roce, kdy jsem končil v Bradavicích. Byl jsem kapitán a čekal jsem na ten pohár tak dlouho. Byla to nádhera. Mimochodem ... jak se Harry má? Přijde tě sem někdy navštívit?"

"Harry?" podivila se Ebony a hořce se zasmála. "Sirius ti nic neřekl?"

"O čem?"

"Zeptej se ho, můžeš mu říct, že jsem mu povolila ti všechno říct," navrhla mu.

"Radši bych to slyšel od tebe … pokud opravdu chceš, abych to věděl. Ale chápu, že o některých věcech se těžko mluví s cizími lidmi."

Pak ho něco napadlo. "Ale… opravdu bych byl rád, kdybychom spolu vycházeli."

"Myslíš jako přátelé?" zeptala se nevěřícně.

"Proč ne?" Pokrčil rameny.

"Pravda je, že teď budeme společně trávit hodně času tady v domě. Mohli bychom toho využít a líp se poznat. Mám teď spoustu volna, když je po sezoně. A potom … možná by ses mohla někdy přijít podívat na můj zápas," navrhl.

Vzápětí si uvědomil, co řekl.

"Promiň. Omlouvám se. Nechtěl jsem," koktal a připadal jako naprostý hlupák.

"To je v pořádku. Dokonce jsi mě tím potěšil," ušklíbla se.

"Dokázal jsi mi, že jsi přesně takový hlupák, za jakého jsem tě považovala. Možná bys mě mohl aspoň chvíli vnímat a pamatovat si, co říkám, pokud opravdu chceš, aby z nás byli přátelé."

Vydala se ke dveřím.

"Odcházíš?"

"Mám dnes ještě práci." Ve dveřích se ještě zarazila. "Uvidíme se později, Kapitáne."

Oliver si povzdechl a složil hlavu do dlaní. Pokud by Siriusova teorie o přezdívkách byla pravdivá, musela by ho Ebony opravdu zbožňovat.

Tak proč mu to tak nepřišlo? Měl dojem, že to nebude tím, že by to neuměla dávat najevo.

Zaúpěl. Až teď mu opravdu došlo, proč mu Sirius radil, aby se jí neomlouval. A on to zase takhle zkazil.

Sakra!

xxxxxxxxxxxxxxx

Tentokrát se rozhodli přejít k praktické části výzkumu. Ebony i Snape přišli se seznamy přísad, které chtěli vyzkoušet. Ebony během chvilky vycítila, jakou mají oba muži náladu. Snape byl naladěný jako vždy, když pracoval.

Byla to kombinace fascinace, napětí a mírného rozladění z neúspěchu, kterou z něj tak často bylo možné cítit během jeho hodin. Zajímalo ji, jak je možné, že ty emoce nedokázala tak dobře rozluštit už dřív. Je pravda, že dnes byly ještě silnější. A z toho bylo patrné, jak velký význam jejich výzkumu Snape přikládá.

Pokud šlo o Oktaviuse, mírně ji z něj mrazilo. Už při jejich prvním setkání z něj cítila nebezpečí, ale dnes bylo obzvlášť silné. Bylo zřejmé, že mu něco vážného leží v hlavě. Byl velmi napjatý a potlačovaný vztek z něj sálal ve vlnách. Přesto dokázal udržet klidnou nekonfliktní konverzaci. Musela obdivovat jeho sebekontrolu. Ten muž byl prostě záhadný.

A … no, dobrá … taky fascinující. Ta kombinace ji děsila. Tyhle problémy byly to poslední, co právě teď potřebovala.

Ebony poslepu opatrně došla až ke kotlíku a nahmatala jednu z misek s přísadami. Opatrně ji zvedla výš a známá vůně ji praštila do nosu. Promnula drsný prášek jemně mezi prsty. Snape si jí okamžitě všiml.

"Tohle byste měla nechat na nás," pokoušel se ji zadržet.

Jen se pobaveně ušklíbla. "Přece tu nebudu jen sedět a poslouchat, jak vy pracujete," protestovala. "Spoustu věcí zvládnu poslepu."

"Jistě, především se zranit, nebo něco zničit," souhlasil profesor jedovatě. "Ale to vám nečinilo potíže, ani když jste viděla."

Za normálních okolností by tohle možná i bolelo. Ale jak řekla Oliverovi, nedokázala snést lítost. A tu k ní Snape rozhodně necítil. Překvapivě jí jeho přístup vyhovoval nejvíc. Protože se nijak nezměnil od toho, jak se k ní choval před nehodou.

Samozřejmě si nebyl ani vědom, jak moc to Ebony oceňuje a ona se rozhodně nechystala mu to říct.

"Vy ho znáte delší dobu," obrátila se do míst, kde tušila jejich společníka Oktaviuse. "Dokáže být někdy taky milý?"

"Myslím, že takové slovo ani nemá ve slovníku," zabručel v odpověď.

Ebony se zamračila. "Už chápu, proč si tak výborně rozumíte," prohlásila.

"Co tím chcete říct?" pozvedl obočí Lucius, ale už to neznělo tak drsně. "Jste nějak drzá."

"To sis všiml brzy. To je celá Potterová. Myslím, že to mají v rodině dědičné," poučil ho profesor lektvarů.

"Díky za poklonu," ušklíbla se Ebony.

Na tyhle poznámky od Snapea už byla zvyklá. Už ji ani neurážely. Věděla, že její otec nebyl dokonalý muž a věděla, co všechno Snapeovi provedl. Snape měl důvod ho nenávidět, i když už neměl důvod přenášet tu nenávist i na jeho potomky.

Ale znala i ty světlé stránky otcovy povahy. Třeba způsob, jakým miloval a bránil svou rodinu. To bylo důležité. Snapeův názor nikoliv.

"Pozor … to je přece-!" ozval se najednou mírně poplašeně Lucius, když viděl, jak nabírá na prst prášek a přidává ho do kotlíku s lektvarem.

"Drcená mandragora," řekla za něj Ebony. "Podle vůně bych řekla tak tři dny stará. Uvidíme, co to udělá."

S těmi slovy dopadl prášek do směsi. Lektvar okamžitě vybuchl a naplnil stěny ochranné bubliny.

"Tak mandragoru můžeme škrtnout - drcenou, mletou i krájenou. A výluh taky, ten už jsem zkoušela v Bradavicích," povzdechla si Ebony a mávla hůlkou.

Ze stolu se zvedl brk a přesně podle jejích slov škrtl na pergamenu zmíněné položky.

"Možná bychom měli použít nějaký už hotový lektvar," navrhl zamyšleně Lucius, který pozoroval, jak Ebony uklízí svou hůlku zpět do hábitu.

Pořád nějak zapomínal, že i slepá je Potterová pořád vynikající čarodějka.

"Co třeba ledové pohlazení?"

"To neznám. Co je to za lektvar?" vyzvídala Ebony, zatímco Snape střelil po Luciusovi výstražným pohledem.

Byl to totiž málo známý lektvar vynalezený Smrtijedy, který dokázal během chvilky přeměnit člověka velmi bolestivým způsobem v ledovou sochu. Popravdě ten lektvar vytvořil jediný Smrtijed … Lucius Malfoy. Nebyl nijak složitý. To, co se u něj počítalo, byl nápad.

"Je to jeden starý dnes už nepoužívaný lektvar. Směs drceného měsíčního kamene, vílích slz, očí ježovky a nějaké další přísady," popsal Lucius a ignoroval Snapeův nepříjemný pohled.

Ebony to na chvilku zvažovala. Pak zavrtěla hlavou. "Drcený měsíční kámen oslabuje účinky netopýří krve v lektvaru. Samozřejmě to můžeme zkusit, pokud byste dokázal ten lektvar připravit, ale mám obavu, že to bude na nic."

"A co lektvar na spáleniny - chladící emulze?" napadlo Snapea.

"Tam je zase žabí žluč a ta reaguje hodně explozivně s žíní jednorožce. Bylo by to ještě nestabilnější než teď," namítla Ebony.

Snape v duchu zaklel. Kdo tu byl Mistr a profesor? Kdo tu měl vědět víc?

"Napadá mě i pár dalších lektvarů, jenže každý z nich má nějakou nevhodnou, ale pro ten lektvar naprosto zásadní přísadu. Lektvary nejsou dobrý nápad," prohlásila nakonec. "Musí to být jen jedna přísada. U směsi lektvarů je větší šance, že některé přísady budou špatně reagovat."

Vzápětí si oba muži všimli, jak se mírně zhoupla. Musela se zachytit desky stolu, aby neupadla. Hned byli oba u ní.

"Jste v pořádku, Potterová? Je vám něco, nebo to byl jen chabý pokus, jak si získat naši pozornost?" zajímal se Snape.

Ebony neměla ani sílu se ušklíbnout, její hlava zničehonic připomínala bombu před výbuchem a její rovnovážné centrum si právě vybralo chvilku volna. Byla vděčná Oktaviusovi, který ji podepřel, aby neupadla. Svět se s ní točil.

"Ano, jsem v pořádku, jen mě rozbolela hlava," dostala ze sebe.

"Mám tady-" začal okamžitě Snape mírně otrávený tónem, ale hned ho přerušila.

"Nechci žádný lektvar. Zase to přejde, jen se půjdu ven nadýchat čerstvého vzduchu."

"Doprovodím vás," nabídl se Lucius.

Snape pozvedl obočí. Ebony zavrtěla hlavou.

"Zvládnu to sama," namítla.

Lucius nesouhlasil. "Nebuďte hloupá. Tenhle dům moc dobře neznáte, navíc sotva stojíte. Nechte mě vám pomoct."

Oktavius měl pravdu, došlo Ebony. I když se jí představa procházky s ním vůbec nezamlouvala, neměla moc na vybranou. "Tak dobrá," kapitulovala.

Snape jen zavrtěl hlavou nad chováním svého starého přítele. Lucius bral svou pomstu opravdu vážně. Pravda byla, že když se o ní poprvé zmínil, hned při jejich prvním setkání od jeho propuštění, Severus to považoval za běžné řeči.

Vedl je vždy, ale jen málokdy podle nich opravdu jednal. Většinou to byla jen zastrašovací taktika. Tentokrát však zjevně zamýšlel svou pomstu opravdu provést. O to bylo jeho chování nepochopitelnější.

Hmmm, Potterové mu bylo skoro líto. Nezasloužila si, aby ji Lucius využil jako nástroj pro vendetu na jejím bratrovi.

Snape si musel přiznat, že od chvíle, kdy poznal skutečný rozsah jejích schopností a znalostí v lektvarech, změnil na ni radikálně názor. Ne, že by ji snad začal mír rád, Salazar chraň, ale začal ji alespoň respektovat. I proto souhlasil, že se jí ujme a ona se stane jeho učednicí.

xxxxxxxxxxxxxxx

Venku mezitím Ebony a Lucius chvíli kráčeli mlčky. Atmosféra byl zničehonic napjatá. Lucius ji neustále podpíral a jí to nebylo zrovna příjemné. Ještě víc jí to umožnilo cítit jeho momentální náladu. Která nebyla dobrá, pokud bychom použili mírný termín.

Už byla unavená z té záhady, a tak se odhodlala zeptat. "Všimla jsem si, že jste dnes nějak napjatý. Máte starosti?"

"Všimla?" podivil se Lucius.

"Jsem slepá, ale pořád mám ostatní smysly, které díky mé slepotě zesílily. Navíc … myslím, že jsem objevila i svůj šestý smysl. Pomáhá mi cítit emoce. Třeba jako ten první den."

Na okamžik se zarazila, když vzpomínala na ten den.

"To jste byl také napjatý, měl jste ztuhlý i obličej. Ale bylo to jiné napětí než dnes. Nečekala jsem, že ze mě budete nervózní," usmála se.

Lucius se pokusil ovládnout překvapení nad jejími slovy - co kdyby ho také dokázala vycítit? "Nejsem zvyklý na takový druh seznamování," přiznal opatrně. "Za to vy jste vůbec nebyla nervózní."

"Za sebevědomí se toho skryje spousta," ušklíbla se mírně kysele.

"To máte pravdu," souhlasil.

"Tak povíte mi, co se děje?" dotírala dál.

"Vy se jen tak nedáte odbýt, co? Rodinné problémy," odvětil stručně.

Ebony se překvapeně zarazila. "Máte rodinu? Manželku a děti?"

"Jsem vdovec," upřesnil. "A mám … měl jsem syna," opravil se rozladěně.

Zrovna s vámi si o tom budu povídat.

"Měl?" naléhala Ebony.

"Odešel," zavrčel Lucius. "Ztratil se mi z dohledu."

"A vy ho nehledáte?" divila se.

"Pošpinil moje jméno a zklamal mě. Nemám zájem po něm pátrat," odsekl jí.

Síla nenávisti a vzteku v jeho hlase ji překvapily.

"Co mohl udělat tak strašného, že se k němu otočíte zády?" nechápala. "Je to přece vaše rodina."

Lucius se zlomyslně ušklíbl. "Je zajímavé, že to říkáte zrovna vy. Co tak strašného vám udělal váš bratr, že jste se k němu otočila zády?"

"Do toho vám nic není," bránila se okamžitě.

"Stejně jako vám nic není do mého života." Potřásl hlavou. "Jste moc mladá na to, abyste rozuměla tomu, o čem je skutečný život."

Ebony se nevěřícně zastavila. "Vy mě chcete poučovat o životě? Myslíte, že to mám snadné? Ale že se divím! Nic o mě nevíte.

"Jistě, jak jinak - všechno, co lidé vždy vidí, je mé jméno. Ebony Potterová, sestra hrdiny, sestra válečného vítěze, sestra zachránce a spasitele. Víc je nezajímá.

"A je tu můj bratr Harry, o kterém jsou dlouho neměla ni tušení. Pak jsem zjistila pravdu. Bylo to jako balvan. Pořád jsem měla kvůli němu pocit, že musím někomu něco dokazovat. Protože můj bratr je Harry Potter, všichni čekají, že budu stejně úžasná a neporazitelná jako on. Ale já nejsem.

"On by jistě zachránil adoptivní rodiče před Smrtijedy. Neselhal by. Celý život se snažím najít něco, v čem bych se mu alespoň trochu vyrovnala. Ale nedaří se mi to. Je lepší chytač, větší hrdina. Má větší štěstí dokonce i v lásce. Má přátele, kteří by pro něj obětovali i život.

"Můj jediný přítel byl zabit ve válce. S celou svou rodinou. Protože se přátelil se mnou. Celý život mě pronásleduje to, že jsem jeho sestra.

"Ani teď mě lidi neberou vážně. Jen mě litují a zacházejí se mnou, jako bych byla invalida."

Lucius ji mlčky a chladně pozoroval.

"Dojemný projev, opravdu," ušklíbl se jízlivě.

"Jen dokazuje, že opravdu nic nevíte. Teď jste mi tu vyložila všechny vaše strašlivé problémy. Ale ani jednou jsem neslyšel nic o tom, jak je řešíte. Neslyšel jsem nic o tom, jak bojujete. Pak se nedivte, že nic není, jak byste chtěla. Aby bylo, musíte se snažit. Nic není zadarmo."

Ebony se zamračila. Oktavius měl pravdu, i když se jí to nepřiznávalo snadno.

"Záleží vám na vašem synovi?" zeptala se zničehonic, aby změnila téma.

"Už to není můj syn," odsekl chladně Lucius. A doufal, že jí konečně dojde, že by měla tohle téma nechat být.

Ebony to opravdu vycítila. I přesto chtěla něco říct, ale vybavila se jí zničehonic její vlastní slova. "Už nejsi můj bratr, Harry. Nenávidím tě a už tě nikdy v životě nechci vidět." Povzdechla si. Bylo tak snadné pochopit, jak dokáže něco takového bolet. Jak je těžké zapomenout a odpustit. Až příliš Oktaviusovi rozuměla …

"Máte pravdu. Nic mi do toho není."

Lucius si její tón špatně vyložil. "Zlobíte se, Ebony? Nemáte důvod."

Zavrtěla hlavou. "Mám z vás špatný pocit," přiznala neochotně.

"Prosím?" divil se.

"Jak jsem říkala, při našem prvním setkání jste byl nervózní, ale taky … cítila jsem z vás nebezpečí. Jako byste mi naznačovala, že pokud zajdu moc daleko …" Nechala zbytek věty vyznít do ztracena.

Lucius se s přehledem ušklíbl. "Možná jste měla pravdu. Co cítíte teď?" zeptal se a stiskl její ruku.

"Je to zvláštní. Děsíte mě. Vy vůbec nejste dobrý člověk, že ne?"

Potřásla hlavou. "Ale taky ve mně vyvoláváte zvědavost."

Nadechla se a uvolnila svou ruku z jeho sevření. "Co jste vlastně zač? Co děláte? Čím jste?"

Lucius její otázku na okamžik zvažoval. Pak se znovu ušklíbl. Proč jí vlastně neříct pravdu? Znovu ji chytil za ruku a přitáhl ji blíž. Tak blízko, až jí to zjevně bylo nepříjemné.

A potom řekl: "Nedávno mě propustili z Azkabanu."

-TBC-
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama