Lux in tenebris, kapitola 16 - část 1.

6. července 2010 v 22:00 | Electra |  Lux in Tenebris
Název:
Lux in tenebris, kapitola 16 (část 1.)

SUMMARY: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo. 

Disclaimer: Všechny rozpoznatelné postavy a reálie ze světa Harryho Pottera patří J.K Rowlingové. Autorka této povídky si je pouze vypůjčila za účelem zábavy a nezískává tím žádné finanční prostředky. (OK tohle mi moc nejde...:))




XVI. Když tma ukrývá pravdu


"Proč jste tam byl?" zeptala se po chvíli šokovaného ticha. Byla tak zaražená, že se ani nepokusila vytrhnout.

Lucius se zamyslel. "Když jsem byl o něco mladší, než jste teď vy, udělal jsem volbu, která změnila můj život. K horšímu. Vybral jsem si snadnější cestu. Platím za to pořád. Moje žena kvůli tomu zemřela. Syn mě opustil. Jsem zvyklý na to nejlepší. A tak jsem sám, protože jsem to ještě nenašel. Myslím, že jsem byl vždycky sám. Neměl jsem ani opravdové přátele, ani rodinu. Jen iluzi."

Ebony zavrtěla hlavou. "Nevím, jaký je vztah mezi vámi a Snapem, ale myslím, že on vás považuje za svého přítele. Upřímně."

"Jeho život byl totiž úplně stejný," vysvětlil jí Lucius.
"Oba ale máte šanci s tím ještě něco udělat," podotkla.

"Myslíte?" Všiml si zvláštního výrazu v její tváři, který mu z takové blízkosti nemohl uniknout. "Co se děje? Je vám znovu zle?"

"Ne, už je mi mnohem lépe. Já jen - začíná mi být nepříjemné to vaše vykání," přiznala nervózně. "Myslíte, že bychom si mohli tykat?"

"Pokud přejdu vaše zjevné porušení etikety - měl bych to být totiž já, jakožto starší, kdo to navrhne - tak souhlasím."

Všiml si jak, se usmála a ten úsměv při pohledu takhle zblízka změnil její tvář. Jako by se na ní rozzářilo světlo.

Chvíli stáli mlčky, každý ztracený ve vlastních myšlenkách. Lucius se díval na malou fontánku se zurčící vodou kousek před nimi. Zalitá sluncem, voda v ní se třpytila a připomínala křišťál.

"Neslyšíte tu vodu?" zeptala se Ebony.

"Kousek tady nalevo od vás je malá fontánka. Je to socha hydry," vysvětlil jí. Přikývla a udělala pár kroků směrem k ní. Natáhla ruce - Lucius jí pomohl je nasměrovat - a ponořila je do chladivé vody.

Už jako dítě Lucius Malfoy miloval křišťál. Byl čistý a jasný. Nic neskrýval. A přesto byl záhadný. Jak to, že se dokázal tak nádherně třpytit a odrážet světlo? Jak to, že uměl být tak průzračný?

Miloval ho, protože když byl hodně malý, jeho babička mu pravidelně dávala jako dárky křišťálové figurky různých zvířat a tvorů. Víly, fénixové, draci, ale i obyčejné labutě nebo koně. Lucius je zbožňoval a pokračoval v jejich sbírání i po babiččině smrti.

Ebony se na něj zničehonic obrátila a naslepo vrhla jeho směrem vodu ze svých dlaní. Zaklel, když mu zmáčela košili, a dívka se spokojeně rozesmála.

Jednu z mála věcí, které se Lucius o křišťálu dozvěděl jako první, bylo, jak je zranitelný. Stačilo tak strašně málo, aby se rozbil, tak málo a ta krása byla nenávratně ztracena. Kouzlo Reparo dokátalo vrátit křišťálu jeho původní tvar, ale už nidky nebyl tak průzračný čistý a dokonalý.

"Hraješ si s ohněm," varoval Lucius smějící se dívku.

"A já měla za to, že je to voda," ušklíbla se a znovu ho postříkala.

Byl to je okamžik a vzápětí byla mokrá od hlavy až k patě.

"Varoval jsem tě," odtušil Oktavius a Ebony si byla jistá, že na jeho tváři se při tom objevil ďábelský úsměv.

Když se stal lordem Malfoyem, měl už Lucius desítky křišťálových figurek ve své sbírce. Byly příliš krásné na to, aby je skrýval, a tak byly vystaveny po celé manor.

Jen třináct kousků přežilo jeho drahou milovanou ženu. Nesnášel tu ženskou, už ode dne jejich svatby. A za každý rozbitý kousek jeho převzácné křišťálové sbírky ji nenáviděl víc a víc.

"Už se cítíš líp?" zajímal se, zatímco se sušili za pomoci hůlky.

Znovu se zasmála. "Ta sprcha byla velmi osvěžující," ušklíbla se. "Pojďme se vrátit."

xxxxxxxxxxxxxxx

Když Ebony toho dne odešla, Severus pozval Luciuse na sklenku whisky. Malfoy souhlasil, a tak se usadili v jeho pracovně. Severus jim oběma nalil a chvíli jen mlčky pozoroval svého společníka zpoza své sklenky, jak si vychutnával tu bohatou a jemnou chuť.
Všiml si, že mu Lucius pohled oplácí.

"Stojí to za to?" zeptal se Severus pomalu a snažil se tvářit bezvýrazně.

"O čem mluvíš?" pozvedl Lucius obočí.

"O té tvé posmtě," upřesnil. "Čeho tím chceš dosáhnout? Byl jsi Potterův spojenec a ten spratek ti dokonce vyžádal snížení trestu."

"A myslíš, že to vyrovná život mé ženy?" odvětil Lucius chladně.

"To nejspíš ne," připustil Severu pomalu, "i když .. překvapuje mě, že chceš pomstít ženu, kterou jsi proklínal už do prvního dne vašeho manželství."

"Ale byla to MÁ žena. A on mě připravil o to, co je moje," namítl Lucius v typicky malfoyoském stylu.

"Já vím. Byla to jeho chyba, že nedokázal ochránit před Pánem zla svou mysl a on se tak dozvěděl o její zradě," vzpomínal profesor lektvarů spíš pro sebe.

"A je tu spousta dalších věcích, o které mě ten bastard připravil," pokračoval Lucius. "Mohl bych začít jedním mizerným domácím skřítkem, který kvůli němu dokonce zradil mou rodinu. Pak je tu má svoboda. Má žena. Můj vliv na ministerstvu. Všechno, co jsem celá léta budoval, zmizelo s Potterem."

"Našel jsi jeho slabé místo, jeho sestru. Tvůj nepřítel je teď v nevýhodě. Proč toho hned nevyužiješ?" zamyslel se Snape.

"Plánuju," odpověděl mu Lucius a pohrával si až příliš bezstarostně se svou poloprázdnou sklenkou.

Hmm…

Nebylo to často, vlastně se to stalo teprve podruhé, co si Snape pamatoval, ale právě chytil Luciuse při lži. Ta myšlenka ho nečekaně potěšila.

"Jak dlouho se známe? Skoro třicet let?" zeptal se a Lucius kývl.

"Viděl jsem, jak umíš ničit své nepřátele. Znám tvou taktiku. Kdyby ses opravdu chtěl pomstít a využít k tomu tu malu drzou holku, už bys to udělal."

Lucius zvedl pohled ke Snapeově tváři. Bezvýrazná maska byla na svém místě, ale oči ho zradily.

"Takže co doopravdy děláš?" pokračoval Snape v minivýslechu povzbuzený Malfoyovou zjevnou neochotou.

"Zajímá tě? Chceš ji ovládnout jako loutku, a tak se pomstít? To není moc pravděpodobné, protože tohle se ti nikdy nepovede a oba to dobře víme. Nebo tě prostě přitahuje a chceš se s ní vyspat? Nebo snad jde o víc?"

Jeho slova měla očekávaný dopad. Lucius rozčileně vstal a sklenku postavil prudce na stůl.

Pak vybuchl.

"Jak se odvažuješ něco takového naznačovat!? Měl bych tě za to zabít!"

"Ale, ale," bavil se Snape a nehnul při tom ani brvou, "netušil jsem, že umíš takhle ztratit sebekontrolu. A že zrovna kvůli Potterové…. Hmmm?"

Luciusovi z očí šlehaly blesky. "Zmlkni!"

"Nechápu to?" přiznal Snape a Luciuse si nevšímal.

"Proč? Kromě jejích neobvyklých schopností v lektvarech, které ale, jak víme, považuješ za podřadné umění, a jejího příbuzenství s Potterem na ní není nic zajímavé. Je obyčejná. Nezajímavá a nudná. A k tomu arogantní a nesnesitelná."

Jízlivě se uchechtl, zvlášť když pozoroval, jak Lucius s obtížemi dostává svůj hněv pod kontrolu.

"Neumí poslouchat a neuznává autority. Teď je navíc ještě mrzák. Slepá chudinka, která si sama stěží zaváže tkaničky u bot. Kdyby byla alespoň hezká, ale ani to se o ní nedá říct, zvlášť s tím její křivým šklebem a nedostatkem výšky. Nemá žádnou ze zmijozelských kvalit, tak co na ní bývalý vůdce Zmijozelu vidí?"

Chvíli bylo ticho. Severus čekal od bublajícího Luciuse další příval námitek a vzteku, ale místo toho byl zaskočen klidnou tichou otázkou: "Které lektvary připravuješ nejraději, drahý příteli?"

Snape se zamračil. Tímhle chtěl Lucius odvést téma hovoru jinam, nebo co? To bylo na něj příliš průhledné.

"Jak tohle souvisí s naším rozhovorem o Potterové a pomstě?"

"Jen mi odpověz," pobídl ho nesmlouvavě Lucius.

"Samozřejmě ty nejsložitější," odpověděl mu stále ještě zmatený Snape.

"A které lektvary vyžadují největší ochranu?" pokračoval Lucius v podivných otázkách.

"Ty samé samozřejmě. Dávají se do křišťálových lahviček, protože jen tak je uchována jejich čistota a dokonalost, jen tak nejsou nijak kontaminovány a zůstanou dlouho čerstvé. A jak sám víš, křišťál se snadno rozbije, takže musí být police s nimi chráněny mnoha kouzly, aby se tomu zabránilo."

Úsměv, který se Luciusovi roztáhl po tváři, byl směsicí pobavení a spokojenosti.

"Vždycky jsi byl neobyčejně bystrý, drahý příteli. A právě jsi to znovu prokázal. Teď jsi totiž sám sobě odpověděl na svou původní otázku. Opravdu neobyčejná inteligence a nebýt způsobů, jakými jsi ji vždy využíval, mohl jsi klidně skončit v Havraspáru před těmi necelými osmadvaceti lety při zařazování."

"A teď když jsi dostal svou odpověď, mohl bych se ptát já, co říkáš?"

Lucius se pobaveně ušklíbl, když viděl, jak se jeho přítel zarazil.

"Proč nechceš, abych ji zničil? Vím, jak nenávídíš jejího bratra, a i o zášti mezi tebou a Jamesem Potterem. Proč u ní děláš výjimku?"

Severus se na okamžik zamyslel, než odpověděl. "Víš o tom, že Společnost mistrů lektvarů má ze všech magických společností nejméně členů?

Protože každý, kdo se delší dobu lektvarům věnuje a zajímá se o ně, dokáže vytvořit i ty složité substance. Ale ne každý dokáže dát na vlastní intuici a obejít předpis - najít si vlastní cestu, vlastní recept. Ta intuice je to, co odlišuje obyčejné schopné výroce lektvarů od mistrů.

A Potterová tuhle intuici má. Nutí ji stát dlouho do noci nad kotlíkem a hledat jedinou správnou přísadu z milionu možností. Stokrát jí ten nejsložitější lektvar poleptá prsty nebo spálí obočí a stejně se do něj pustí znovu. To je něco, co její bratr ani otec nikdy neměli.

Pokud se jí povede dotáhnout ten lektvar do konce, já jako její mistr budu mít o krok blíž Radě a ji přijmou mezi Mistry. Po mnoha desítkách let marného hledání jsem konečně našel někoho, kdo je hoden být mým učedníkem."

"Je lepší než ty? Dokážeš si tohle přiznat?"

Snape neochotně kývl. "Bude. Je ještě mladá, ale za pár let a se správným vedením … Proto ji potřebuji," zavrčel.

"Kvůli mně o ni nepřijdeš, nemusíš se obávat," ujistil ho Lucius pobaveně.

"A teď mě omluv, ale budu už muset jít. Zítra se tu neobjevím, mám několik záležitostí k zařízení. Vyřiď naší malé společnici pozdrav od Oktaviuse."

Snape zíral do krbu ještě dlouho potom, co zmizely zelené plameny letaxu a Lucius odešel.

Pomalu mu to docházelo … měl totiž čas konečně opravdu přemýslet o jeho slovech.

Lucius měl samozřejmě s jeho intelektem pravdu … to byla mimochodem jedna z věcí, na kterou byl Snape opravdu pyšný.

Proto teď nebylo těžké odhalit smysl Luciusovy malé analogie.

A Snape také jako jeden z mála věděl o Malfoyově až téměř posedlosti křišťálem. Vždy ho to udivovalo. U čaroděje jako je Lucius toužícího po moci a magii … především černé magii - to bylo hodně překvapivé. Ve spojitosti s Potterovou … naprosto šílené.

U Salazarových koulí, pokud to pochopil správně, pak se svět blížil ke svému konci. Závratnou rychlostí.

xxxxxxxxxxxxxxx

Našla ho u okna s výhledem ven na ulici, jak zírá do chladné letní noci se smutkem ve tváři.

Ten pohled vypovídal mnoho o jeho zoufalství. Hermiona věděla, že musí Harrymu alespoň otevřít oči. Než bude pozdě.

"Ach, Harry. Takhle to dál nejde. Takhle nemůžeš pokračovat. Musíš s tím něco udělat," pronesla tiše.

"A co?" zeptal se Harry dutě a neohlédl se na ni, jako by nedokázal čelit jejímu pohledu.

"Mohl bys začít tím, že si promluvíte," navrhla Hermiona.

"Dlouho jsem ho neviděl. Podle všeho utekl z domu a je někde tady v Londýně. Myslím, že mě nechce vidět, Hermiono. Nechce, abych ho našel," odvětil její kamarád tiše.

Znělo to tak zoufale, až jí to lámalo srdce. Nemohla vidět Harryho takhle trpět. Rozcupovala by Draca Malfoye na kousky, kdyby věděla, kde teď je, a také … kdyby to byla jeho chyba.

Ale Hermiona si byla víc než jistá, že tentokrát je za tuhle pohromu plně odpovědný Harry. To on si kvůli vlastní nejistotě a vině nehezky zahrál s Dracovými city.

"Nezachoval jsi se k němu nejlépe, Harry," připomněla mu jen s jemným náznakem výčitek v hlase.

"Já vím, ale je to tak těžké. Už jsem ztratil kvůli němu Ebony. Nechtěl jsem ztratit i vás. Byl jsem tak sobecký a došlo mi to až pozdě." Harry zdrceně složil hlavu do dlaní.

"Zítra! Jak jsem mu mohl říct, ať přijde zítra? Zhroutil se mu celý svět … měl to v očích. Byl promočený na kůži. On … Malfoy, který si nedávno dělal starosti s tím, že mu jeden vlas na hlavě neleží, jak má. Jak jsem to mohl nevidět, Hermiono? Potřeboval mě a já mu nepomohl."

"Měl bys ho najít a napravit to. A s námi si nedělej starosti. Ron má sice pořád trochu potíže s tím, tohle všechno přijmout, ale taky tě nechce vidět trpět, Harry. Ani nevíš, kolikrát jsme spolu mluvili o tom, jak by bylo krásné, kdybys konečně našel tu pravou .. teď spíš pravého."

Harry se jí překvapeně zadíval do očí. "Myslíš, že je pro mě ten pravý?"

Hermiona se jen usmála. "Miluješ ho, Harry?" zeptala se měkce.

Harry nezaváhal a to byla odpověď sama za sebe, stejně jako pevnost v jeho hlase. "Ano."

"A on tebe?"

Předešlé odhodlání a jistota se jako mávnutím hůlky vypařily. Harry zničeně pokrčil rameny. "To nevím."

"Tak to zjisti. Ať už konečně víš, na čem jsi. Ať se můžeš rozhodnout," poradila mu jeho kamarádka.

"Ale jak, když nevím, kde je?"

"Musíš ho hledat … ale opravdu hledat."

xxxxxxxxxxxxxxx

Ebony seděla u krbu v salónku, sama. Sirius ve své pracovně psal osnovy pro nový školní rok a ona ho nechtěla vyrušovat - soudě podle intenzivních kleteb, které přicházely zpoza dveří, se mu to příliš nedařilo.

Seděla a přemýšlela, jestli si někdy zvykne na nový svět, který ji obklopoval. Na svět, který sestával z doteků a vůní a podivného pocitu uvědomování si, jak k ní jako vlny energie proudily pocity jiných lidí, když se na ně soustředila.

Prostudovala za nepříliš ochotné pomoci Krátury několik knih, které jí přinesla Hermiona. Z jejích bývalých přátel byla jediná, které Ebony odhalila místo svého pobytu a svůj stav - samozřejmě pod slibem absolutní diskrétnosti. Hermiona věděla, že si Ebony nepřeje, aby o ní Harry cokoliv věděl, a ctila její přání, i když byla proti němu.

Přesto se k ní neobrátila zády.

Naopak s ochotou a snahou sobě vlastní vyhledala pro Ebony mnoho knih zabývajících se jejím problémem. Z nich slepá dívka zjistila, že její šestý smysl má mnoho společného s její vlastní magií.

To, co cítila, byla magická aura lidí kolem ní, vystavěná na jejich magii a zčásti se měnící podle jejich emocí. Už to nebyly jen ty změny, které byla schopná vnímat. Cítila už i tu samotnou základní auru a do světa kolem ní, jako by se vracely barvy. Neviděla je, alespoň ne v tom smyslu slova, ale cítila ty barvy kolem sebe jako hřejivé nebo naopak chladné výboje energie.

Třeba Hermionina aura byla plná světla a tepla a také dychtivosti a touhy po nových informacích a poznatcích. Zvídavá ani zdaleka nevystihovalo pravou Hermionu povahu. Ale byla tam i spousta jiných vlastností, které neměly tak silný vlilv, ale přesto pomáhaly utvářet čarodějčinu osobnost. Silný smysl pro povinnost a přátelství, a také odvaha a důvěryhodnost, otevřenost a tolerance.

Zvláštní, ale ne překvapivé bylo, že Ebony po chvíli soustředění odkázala najít dokonce i jemné, ale velmi intenzivní pouto, které její duši poutalo k jistému rudovlasému pihovatému chlapci.

I Siriusova aura byla plná hřejivých emocí, ale byly v ní i temné stíny - bolest z minulosti, vina a nenávist. Ale nemohlo jí uniknout, jak pomalu blednou a byla si jistá, že byly mnohem slabší než před několika lety. V Siriusově auře byla spousta sebevědomí a síly, ale také silná schopnost až téměř majetnického přátelství a lásky. A obrovská touha po přijetí a pochopení.

Největším překvapením pro ni byla aura Snapea. Nehledě na směs temných a vzteklých barev, které vířily v pevné vrstvě kolem, bylo jádro plné silných a jasných barev. Bylo plné touhy ... po přijetí, ale i po obyčejné náklonnosti a obdivu. Často přemýšlela o tom, co o něm tohle odhalení vypovídá.

Snad jediný, jehož auru se z nějakého pro ni samotnou nepochopitelného důvodu neodvážila zkoumat, byl Oktavius. Jako by se bála odhalení, které by jí to mohlo přinést.

Zarazila se. I ztracená v myšlenkách dokázala okamžitě vycítit cizí přítomnost v místnosti - věc, která pro ni byla ještě před dvěma třemi týdny téměř nepředstavitelná. A přitom stačilo jen zklidnit svou mysl, přijmout vlastní pocity a vnímat.

Teď vnímala až téměř děsivě silnou vlnu náklonosti a péče a také neskrývané touhy, která doslova vyzařovala z osoby pomalu se blížící k jejímu křeslu. Olivera pro ni bylo až překvapivě složití číst, protože jeho vlastní osobnost byla vždy přehlušena silnými city, které k ní choval. Především ta touha doslova oslepovala její smysly ... tedy smysl.

"Tak Ebony, jaké máš pány na horkou sobotní noc?" zeptal se a plácnul sebou na pohovku poblíž.

Místo odpovědi pozvedla knihu, kterou měla položenou na klíně. Oliver zamžoural na její obal a uznale pokýval hlavou.

"Vidím, že to slepecký písmo jsi zvládla vážně rychle. Jak se to jmenuje?" vyzvídal a úmyslně přitom ignoroval její rozladění z jeho přítomnosti.

"Mučení nesnesitelných otravů pro pokročilé se zvláštním zaměření na arogantní, povrchní a nafoukané typy."

"Aha, tak mi dej vědět, až si na mně budeš chtít vyzkoušet něco z toho v praxi."

"Co třeba hned?" zabručela.

"Abych byl upřímný, chtěl jsem se spíš pobavit. No, ale nezdá se, že ty bys mi byla ochotná nějakou zábavu nabídnout, co?"

Zhluboka se nadechl a v duchu se zatvrdil, aby našel dost síly se zeptat.

"Mohli bychom … kdybys chtěla … mohli bysme zajít někam na skleničku?"

"My dva? Spolu?" Vypadala, že je jeho návrhem víc než překvapená. "Zbláznil jsi se, nebo mě opravdu zveš na rande?"

"Jen jsem si myslel, že bys ocenila menší rozptýlení," dodával rychle, i když mírně ublíženě.

"Já jen … je to ... divný. Nevycházíme spolu a měli bychom vyrazit na flám?"

"Rozumím tomu, že musíš mít strach, ve tvém stavu."

"Strach? Myslíš, že když jsem slepá neumím se bavit?" Teď už opravdu vrčela. Oliver se snažil nedat najevo potěšení nad tím, jak snadno se chytila na tu vějičku.

"Nevypadá to tak," poznamenal.

Ebony zvažovala jen okamžik. "Fajn. Dej mi půl hodiny. Sejdeme se v hale."

Znělo to spíš jako rozkaz, ale byl to začátek. Oliver se pro sebe usmál. Nějak se začít musí.

"Dobrá práce," přišla ode dveří pobavená pochvala.

"Vyprovokovat ji k něčemu je lehké,"pokrčil Oliver rameny.

"Zvláště ve tvém případě. Ale vážně. Kdyby jít nechtěla, tak ji nevyprovokuješ ničím. Je strašně trvdohlavá. A kdyby jí tak vadila tvá společnost, nešla by zrovna tak," poučil ho Sirius s úšklebkem.

"Má hodně zvláštní způsoby, jak to dávat najevo."

"Buďte opatrní," doporučil mu ještě Sirius.

"Nemusíš mít obavy, se mnou se jí nic nestane."

"Já se spíš bojím, aby se něco nestalo tobě s ní. Z téhle strany ji ještě neznáš. Když si naposledy vyrazila s Harrym - byli v nějakém baru v Prasinkách loni poslední den v roce, ten chudák se ráno probudil s kouzelnickým tetováním a šílenou kocovinou. Prý prohrál sázku."

Sirius se rozesmál při vzpomínce - především když se mu vybavil výraz hrůzy, který se obejvil na Harryho tváři, když se jeho tetování konečně uhnízdilo.

"Dám si na to pozor," ujsitil ho s úsměvem Oliver.

"A nepodlehni moc rychle jejímu kouzlu."

Oliver jen ve dveřích potřásl hlavou.

"Pokud už není pozdě," zamumlal Sirius spíš pro sebe.

Zatím se to nehledě na chyby, které Oliver produkoval, mezi těmi dvěma vyvíjelo slibně.

Sirius musel potřást hlavou. Nějak si nedokázal vybavit, kdy naposledy před nějakou dívkou ztratil jeho mladší spolubydlící takovým způsobem sebevědomí a přímost, s jakou šel vždy na věc.

Ale věděl, že i když by to Ebony nepřiznala, právě tohle se jí líbilo. Potřebovala vidět a vědět, že ve skutečnosti není ten povrchní plajboj.

Chtělo to jen čas. Sirius doufal, že v tomhle Oliver chybu neudělá. Protože by tím mohl napáchat víc škody, než se mu doposud povedlo všemi chybami dohromady.

xxxxxxxxxxxxxxx

Harry už nebyl ani zoufalý. Spíš smířený s neúspěchem. Přestal doufat ve chvíli, kdy zklamaně opustil třináctý bar té noci. Nejsíš to celé byl nesmysl. Co by aristokratický, čistokrevnýa bezchybný Draco Malfoy dělal v některém z londýnských barů. Byl to jen nápad. Monentální impuls, který ho přiměl k téhle marné pouti. Zarazil se na rohu a opřel se o sloup veřejného osvětlení. Pozoroval kolemjdoucí a přemýšlel, jestli by to neměl vzdát a zkusit jiný způsob. Minula ho další vesele se bavící skupinka. Za chvíli byl na ulici sám. Ale ne na dlouho. Už se rozhodl, že se zkusí ještě pár dalších míst ... když zahlédl ty dvě postavy na konci ulice.

Dvě postavy, které tam ještě před okamžikem nebyly. Bylo zřejmé, že jsou tou kouzelníci, a i takhle zdálky se mu především jedna z postav zdála nějak bolestně povědomá. Zamrzl v půli pohybu.

A dál nehybně skoro bez dechu sledoval, jak postavy přešly na druhý chodník a vydaly se po něm jeho směrem. Jeden z nich byl vysoký muž atletické postavy, který se teď, jak se blížily k Harrymu, zdál také vzdáleně známý. Do něj byla za rámě zavěšená drobná dívka. Právě její držení těla a něco na ní upoutaly prve jeho pozornost.

A teď, jak byli oba čím dál blíže k němu, už o tom nebylo pochyb. Ta dívka byla Ebony. Teď si ho ten mladík všiml a zastavil se. Harry ho konečně poznal. Byl to Oliver Wood a právě se naklonil zašeptal něco Ebony. Všiml si jak ztuhla.

To už Harry nevydržel a rozeběhl se jejich směrem. Viděl, jak Oliver sevřel Ebony v náruči, a pak už to jen dvojitě prásklo a byli pryč. Harry zaklel.

Vydal se hledat Draca a našel Ebony. Nakonec to nebyl tak zbytečný večer. Teď alespoň věděl, kde Ebony je. Byla pořád v Británii. A to, že byla s Oliverem Woodem ukazovalo, že nejspíš žije jako on na Grimmauldově náměstí se Siriusem. Harryho napadlo, že Oliver by pro jeho sestru byl dokonalým partnerem.

Vzápětí si s bolestným sevřením v srdci uvědomil, že před ním utekla. Zase. Nechtěla ho vidět. A Harry měl strach, že už nebude chtít nikdy. Co mohl dělat? Jen doufat. Doufat, že zase bude mít rodinu. Stejně jako dofal, že všechno urovná s Dracem.

Vzpomněl si, na co se ho ptal Ron. Kdyby si měl znovu vybrat, znovu se rozhodnout mezi Ebony a Dracem, koho by zvolil. Harry si mračil nad tou otázkou. Přece si mezi nimi nevybral, nebo ano? Teď už věděl, až ano ... poprvé si vybral Draca. Rozhodl se být s ním nehledě na to, jaké to bude mít následky na vztah se svou sestrou.

A byla to chyba.

Nemohl si jen tak vybrat. Potřeboval je oba. Stejně jako potřeboval ... obě ruce, obě plíce, obě oči.

Potřeboval je stejně jako obě poloviny svého srdce. A teď neměl ani jednoho. A myšlenka na to, že takhle se musela cítit Ebony, když ji zradila její láska a její bratr, mu jen přitížila.

Ale Hermiona měla pravdu, když mu radila, že teď, když vidí své chyby, měl by je napravit.

Nejdřív najde Draca a pak se pokusí promluvit s Ebony ... a možná se mu podaří zbavit se té nenávisti k sobě samému, která ho přepadá při každém pohledu na vastní tvář v zrcadle.

A možná ... možná potom život nebude tak šedivý a prázdný.

Právě v té chvíli se otvřely dveře přímo za ním a ven se ny ulici se vypotácela dvojice opilých mužů. Byli do sebe zavěšení a zjevně opilí ... alhoholem nebo láskou soudil Harry podle způsobu, jakým se pokoušeli udusit jeden druhého polibkem. Z otevřených dveří z nich vyšli se na ulici vyvalila trocha koue a spusta hluku a především melodický hlas zpívající nějakou píseň a podbarvený emocemi.

Harry tu píseň znal ... byla to Dracova oblíbená. Jednou mu ji dokonce zpíval, když spolu po velmi intezivním líbání a mazlení leželi ve vaně prefektské koupelny. Až když tahle myšlenka projela jeho myslí mu došlo, že poznává i ten hlas. Otočil se právě, když se dveře zavřely. Líbající se pár mladíků se vzdaloval, zatímco Harry vrhl jeden pohled na neonový nápis klubu - nebo to byl bar? - než vstoupil.


-TBC-
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama